Ročníky: | 2005 | 2006 | 2007 | 2008 | 2009 | 2010 | 2011 | 2012 | 2013 | 2014 | 2015 | 2016 | 2017 | 2018 |

Obrázky z cest. Literární a výtvarná soutěž

 

Soutěž Obrázky z cest vyhlásili pořadatelé festivalu Město čte knihu v červnu 2012.  Téma podle jednohu z fejetonů Karla Čapka autory zřejmě zaujalo; do soutěže bylo doručeno 48 literárních příspěvků a 221 výtvarných prací. Nejvíc jich bylo ze šumperských škol a z obcí v okolí města, dorazily ale také práce z Opavy a dokonce z Plzně. Převažovaly práce mladých autorů, nicméně do soutěže bylo doručeno také 28 prací autorů kategorie nad dvacet let.

Porota ve složení: Miluše Anežka Šajnohová, Vladimíra Krejčí, Milada Sobková, Kamila Šeligová a Jitka Sopperová vyhodnotila všechny příspěvky a navrhla ocenění autorům nejlepších prací.

Literární i výtvarné práce oceněných autorů jsou publikovány ve sborníku, který vyšel v rámci festivalu Město čte knihu,         výstava výtvarných prací Obrázky z cest se koná do konce roku 2012 v kině OKO a ve vestibulu Městské knihovny.

Oceněné práce:

 

Poezie

1.stupeň ZŠ   Diplom za účast     Vladimír Vinkler, Bohdíkov

2.stupeň ZŠ   1.místo      Adriana Mili, ZŠ Vrchlického 22, Šumperk

2.místo      Dominika Sedláczková, ZŠ Dr.Beneše 1, Šumperk

Lukáš Minář - (náhled)

16 - 20 let    1.místo       Barbora Mrázková, Gymnázium Šumperk

2.místo      Tereza Nováková, Gymnázium Šumperk

3.místo      Eliška Šalplachtová, Gymnázium Šumperk

 

nad 20 let

1.místo       Helena Fahrnerová, Osikov

2.místo      Ctirad Jedlík, Šumperk

3.místo      Jana Sedláczková, Šumperk

3.místo      Alois Chalupa, Šumperk

David Markovský - (náhled)

Próza

2.stupeň ZŠ a nižší gymnázium

1.místo       Karolína Pánová   ZŠ Dr.Beneše 1, Šumperk

2.místo       Ondřej Havlíček    ZŠ 8.května 63, Šumperk

3.místo       Klára Fischerová   Gymnázium Šumperk

Diplom za účast    Pham The Huyn Dus      Gymnázium Šumperk

Diplom za účast    Katka Divišová      ZŠ Dr.Beneše

 

16 - 20 let

1.místo       Lucie Ivanecká              Gymnázium Opava

2.místo       Klára Dvorská                Gymnázium Opava

3.místo       Hana Váňová                Gymnázium Šumperk

Diplom za účast    Daniel Holý           Gymnázium Šumperk

 

Tomáš Hubáček - (náhled)

Výtvarné práce

Mateřské školy

Diplom za účast     Lukáš Minář          MŠ a ZŠ Štít

 

l.stupeň ZŠ

1.místo       David Markovský   ZŠ Vrchlického 22, Šumperk

2.místo       Lukáš Rada                    ZŠ Vrchlického 22, Šumperk

3.místo       Vojtěch Drtil                   ZŠ Olšany

Diplom za účast    Anna Žůrková         ZŠ Dr.Beneše 1, Šumperk

Zvláštní cena: Žáci 4.třídy ZŠ Vrchlického Šumperk - p.uč.Šikulové

 

 

2.stupeň ZŠ

1.místo       Tomáš Hubáček    ZŠ Sluneční 38, ŠumperkNikola Kočí - (náhled)

2.místo       Sandra Kučerová  Vrchlického 22, Šumperk

 

3.místo       Kristina Caitlin Máchová, ZŠ 8.května 63, Šumperk

 

16-20 let

1.místo       Nikola Kočí          VOŠ a SPŠ Šumperk

2.místo       Monika Semerádová       VO ZUŠ Šumperk

3.místo       Tereza Kroupová  VOŠ a SPŠ Šumperk

 

Nad 20 let

1.místo       Josefa RůžičkováJosefa Růžičková - (náhled)

2.místo       Daniela Pochová

 

Fotografie

1.stupeň ZŠ

1.místo       Jan Vosáhlo          ZŠ Vrchlického 22, Šumperk

2.místo       Daniel Venouš       ZŠ Dr.Beneše 1, Šumperk

 

16-20 let

1.místo       Aneta Linhartová   OA Šumperk

2.místo       Jan Plhák              Gymnázium Šumperk

Jan Vosáhlo - (náhled)


Pamětní list Tereza Urbanová   Gymnázium Šumperk

 

Nad 20 let

1.Jaroslav Svoboda, Šumperk

2. Jana Veselá, Šumperk

3. Silvie Boxanová

Foto: Aneta Linhartová - (náhled)

 

Všem účastníkům soutěže děkujeme

 

 

 

 

 

 

Jaroslav Svoboda - (náhled)

 

 

Texty ze soutěže Obrázky z cest

 

 

Prázdniny

Prázdniny a cestování

to je pro mě pojídání.

V Anglii jsem měsíc pobyl,

máma říká, že jsem zlobil.

Fish and chips jsem

ochutnal,

chtěl jsem ho jíst pořád dál.

Vladimír Vinkler, 10 let

 

Bludný kámen

S rodiči, bratrem, bratrancem a psem jsme se vypravili strávit letošní dovolenou opět do jižních Čech na Lipno. Měli jsme štěstí, počasí se opět vydařilo. Mohli jsme tak podnikat  spoustu akcí přímo na Lipně, ale i výlety do blízkého okolí.

Cestou zpět domů táta zatočil do centra Českých Budějovic, protože nám chtěl údajně ukázat největší náměstí v republice, ale já si myslím, že chtěl zavzpomínat na dobu, kdy zde studoval. Jeho záměr nevyvolal nadšení u všech. Už jsme se viděli spíš doma. Ale to, co mě zde potkalo, si nemohu nechat jenom pro sebe.

Nejdříve jsme si z Černé věže prohlédli historické centrum Budějovic. Potom jsme se procházeli po dlážděném náměstí s překrásnou kašnou uprostřed. Vedle kašny byl v dlažbě kámen, který se od dlažby lišil. A k tomuto kameni nás táta přivedl. Nejdřív jsem si na něj musela stoupnout. Teprve potom nám táta vyprávěl pověst o tom, že kdo se na tento kámen postaví, nenajde cestu z náměstí. Proto se mu říká Bludný. Já si myslela svoje, ale nekomentovala jsem to.

Na obědě ve známé hospodě Masné krámy, kterou jsme „samozřejmě nemohli vynechat“, jsme si vzpomněli, že musíme prodloužit parkovací lístek. Jako benjamínek rodiny jsem šla já. Když jsem se ocitla na náměstí, zrudla jsem a začal boj! Kudy jsme to vlastně přišli? Všechny rohy mi připadaly stejné. Po chvíli snažení najít správnou cestu vidím tátu, který se směje, až se za břicho popadá, a ukazuje mi směr k parkovišti.

Já si stále myslím svoje, ale na ten kámen se už nikdy nepostavím!

 

Klára Fischerová, 13 let

 

 

 

Obrázky z cest

 

Ohledně z cest obrázků,

mám zajímavou otázku.

Fotit buď vše, nebo ne,

nechat jen vzpomínky v paměti uchované,

jak zapamatovat si moře, jezera, či přehrady,

západ slunce z večera a botanické zahrady?

 

Ohledně z cest obrázků,

mám i druhou otázku.

Zůstat hezky v Česku doma, nebo vyrazit za mořem,

doma dostat ránu proudem, v moři elektrickým úhořem?

 

Ohledně z cest obrázků,

mám ještě předposlední otázku.

Jet autem, vlakem, nebo letět letadlem,

sjíždět Amazonku na voru, či oceány šlapadlem?

 

Ohledně z cest obrázků,

mám už jen jednu otázku.

Do hotelu nebo pod stan, kam vyrazit mám,

s rodiči, či kamarády, nebo jet mám sám?

 

Vždycky poznám nové lidi, ať jsem doma, nebo pryč.

Tak už konec mého snění, zpátky do ruky si beru rýč.

 

Adriana Mili, 14 let

 

 

Obrázky z cest

Jak už měla paní profesorka Sýkorová ve zvyku, nechala i letos své žáky, byli to druháci, nakreslit obrázky. Obrázky z cest. Asi si představujete, co takový osmiletý chlapec či holčička mohli nakreslit. Jenže těmto druhákům nebylo osm, ale šestnáct! Byli sice ve druhém ročníku, ale na střední škole! Chodili do výtvarné výchovy jako do volitelného předmětu. Toto byla první hodina v letošním roce a paní profesorka chtěla zjistit, co její noví žáci umí.

„Mamíííí,“ ozvalo se zpoza rohu a profesorce-mamince Sýkorové se vrhla do náruče její osmiletá dcera. „Počkej,“ smála se maminka Sýkorová, „musím tady položit ty obrázky! A co že mě tak vítáš, stalo se něco ve škole?“ Malá Diana chodila do školy teprve dva dny a paní profesorka nevěděla, co se mohlo přihodit. „Co se stalo, beruško?“ zeptala se ještě jednou maminka Diany a hladila svou plačící dcerku ve vlasech. „Anička mi rozbila strouhátko,“ vzlykala Diana. Maminka se pousmála a slíbila Dianě, že jí koupí nové. Potom se jí zeptala: „Chtěla by ses podívat na pěkné obrázky?“ Diana samozřejmě chtěla. Výkresy byly překrásné a maminka Dianě slíbila, že jí je nechá přes noc na stolku. Obrázky se zaradovaly: Budou mít posluchačku!

Jakmile se malé Diance zavřela očka, do snu jí vklouzl první obrázek. Tyčily se na něm vysoké hory a za nimi vycházelo rudé slunce.(„Zrovna taková rudá,“ pomyslela si ve snu  Diana, „z jaké má Bětka šaty!“) A obrázek začal vyprávět: „Toto jsou Alpské vrchy! Na nich byl letos Jirka  s rodinou. Od začátku se tam těšil! Na hebkou zelenou trávu, pískající sviště, všudypřítomné krávy, ovce a kozy, jezera a dřevěné horské chaty. Tato dovolená byla moc hezká. Pět dní chodili s mámou a tátou po horách a užívali si té krásy. Třetí den vstávali hodně brzy, protože se chystali jít někam opravdu daleko. Jirka vyhlédl z okna a spatřil hory a za nimi vycházející rudé slunce!Vydržel se na tento výjev dívat čtvrt hodiny, až ho nakonec jeho otec musel odtrhnout od okna! A když v září paní profesorka Sýkorová ve výtvarné výchově zadala téma obrázky z cest, Jirka hned věděl, co nakreslí.“ Obrázek skončil a vypařil se Dianě ze snu.

Druhý obrázek přišel Dianě vyprávět někdy okolo půlnoci. Zvedaly se na něm mohutné vlny a po nich se proháněli surfaři.  „ Mne nakreslila Anežka,“ začal se pyšnit  obrázek, „ byla letos u moře až v Itálii! Vlny ji nosily v náručí, sluníčko dodávalo bronz kůži a svěží vzduch se proháněl jejími plícemi. Anežka se na surfaře vydržela dívat celé hodiny,“ pokračoval obrázek. „ Její štěstí vyvrcholilo, když ji jeden z nich dokonce nabídl svezení. A tak druhý školní den (stejně jako Jirka) i Anežka okamžitě věděla, co nakreslit.“  Obrázek se odmlčel a vytratil se ze snu.

Právě když na kostelní věži odbila půl druhá, třetí obrázek už netrpělivě stepoval před vchodem do Dianiných snů. Bez klepání, ale velmi šetrně konečně vstoupil a zeptal se: „Víš, Dianko, víš, kde je Koloseum?“ „Kosoleum?“ popletla to Diana. „Ne, nevím.“  „To je v Římě,“ poučil ji obrázek svým  veselým hlasem. „ Petr, co mě nakreslil, se tam jel o letošních prázdninách podívat s babičkou a dědou! Nakoukli do Svatopetrského chrámu, a dokonce zahlédli papeže, prohlédli si vlčici s Romulem a Remem a nakonec zašli ke Koloseu. Petr si pamatoval, jak se o něm učili ve škole. Ale když teď stál před ním a prohlížel si ho, připadalo mu prostě obrovské! Jenže ve škole nevěděl, jak ho nakreslit. Nakonec popadl tužku a po hodině práce vznikl docela pěkný obrázek.“ „Děkuji,“ stačila ještě Dianka říci obrázku, než i on zmizel.

Ve čtyři hodiny ráno přispěchal čtvrtý obrázek. Celý hořel nedočkavostí, aby už mohl vyprávět. Byl na něm vyobrazen skautský tábor. Podsadové stany stály v kruhu na posečené louce. Uprostřed se tyčil vysoký stožár a na něm vlála česká vlajka. V pozadí rostly tři vysoké smrky. „ Tam byl Vojta,“ oznámil obrázek Dianě. „ Je už skautským rádcem! Čtrnáct dní připravoval hry pro kluky z oddílu. Bylo to pro něj nejlepších 14 dní v roce. Byl tam celý jejich početný oddíl a vážně si to užili. Jako vždy.“ Diana věděla, co je to skauting, sama totiž chodila do dívčího oddílu. Než ale stačila obrázku poděkovat za vyprávění, byla už zase sama.

Nikdo další už Dianku ve snech nenavštívil. Mezi obrázky sice ještě bylo pár těch, co chtěli vyprávět (Lenčin Turecký trh, Vaškův pramen Vltavy, Oldův Neuschwanstein, Štěpánovy pyramidy i Zuzaniny Japonští rybáři), ale bylo rozhodnuto, že budou vyprávět až další noc. Jenže tu už nestrávily u Sýkorů doma, ale ve školním kabinetě. A tak se obrázky začaly vkrádat na dálku do snů dalším a dalším lidem.

Možná, že někdy zavítají i do Vašich snů. Jestli se tak stane, vyslechněte, prosím,  jejich příběhy a hezky jim poděkujte.  Budou Vám pak neskonale vděční a myslím, že v budoucnu nezažijete jedinou bezesnou noc. A kdybyste náhodou znali Dianu, pošlete je i k ní...

Ondřej Havlíček, 14 let

 

Krajina vzpomínek

Srpen končí, škola vítá,

v ranní mlze slunce svítá,

listí žloutne, teplo mizí,

prázdniny teď v dálce mizí.

A já?

Já svírám v dlani malý oblázek,

doma si poskládám z puzzle obrázek,

Obrázek z cest.

 

Krajinu snů a vzpomínek,

krajinu plnou znamének,

tam, kde místo lesa, voní meruňkový sad,

tam, kde místo polí, ční se vinohrad.

 

Tam, kde lidé mají k sobě nějak blíž,

tam, kde v dáli majestátně stojí kříž.

A sklepy jsou tam plné vína,

u cimbálu dobře se pak zpívá.

 

Pálava, Frankovka a Portugal,

ještě dnes na rtech tu vůni mám.

 

I jižní Morava má mnoho tváří,

někdy pláče, jindy září,

a když vane lehký vánek,

vzpomínám na lednický zámek.

 

A také na Janohrad, Minaret a Valtice,

tam smíchu bylo nejvíce.

 

A v noci, když plné hvězd noční je nebe

usnout se nedaří, vzpomínka zebe

na Pálavské vrchy, na Moravu českou.

 

Dominika Sedláczková, 15 let

 

Noc na pláži

Během toho týdne u moře jsem prožila mnoho dobrodružství či zajímavých příhod. Ale i tak pro mne bude největším potěšením popsat právě noc strávenou na písečné pláži uprostřed divočiny, u šumějícího moře a nádherně zbarvených skal.

To odpoledne jsem se nesčetněkrát zeptala, kolik je hodin, protože jsem se už nemohla dočkat večera. Snažila jsem se zabít čas čtením „Povídek malostranských“, ale nemělo to cenu.

Teprve když se sluníčko začalo blížit k mořské hladině, začali jsme se konečně chystat. Karimatky, spací pytle, teplé oblečení a batoh s menšími důležitostmi. Našli jsme si takové místo, které bylo v závětří, ale zároveň takové, abychom viděli moře a nádherný západ slunce. Usínající žhavá koule, šplouchající vlnky a hlasy místních obyvatel odcházejících z pláže domů. Tohle všechno jsme vnímali bez jediného slova.

Po chvíli tátovi došlo, že teď je poslední možnost nasbírat dřívka vyplavená mořem, dokud ještě není tma. Šla jsem mu se sbíráním pomoci. Máma mezitím udělala prohloubeninu, do které vložila svíčku. Svíčka (později ohýnek) byla už pár let nezbytnou součástí našich večerů.

Tma pomalu pohltila celý záliv. Jen naše malinké plápolající světýlko jaksi rušilo místní obvyklost noci. S radostí jsem přikládala do ohně víc a víc dřívek, chomáčů či různých bambusových stonků. Když se plameny pomaličku začaly měnit v drobný plamínek, uhladili jsme místo na spaní a rozbalili „spacáky“.

Nádherná hvězdná obloha přímo nabádala k pohledu na ni. Proto jsme hned, jakmile jsme uhasili a zasypali naše rozžhavené ohnišťátko, ulehli pod nekonečný výhled do vesmíru. Napadlo mě, jak musí být velký, nádherný, ale i nebezpečný. Hlavou se mi honilo strašně moc věcí, hlavně vzpomínky na školní dny. A s nádhernými úvahami jsem zamumlala: „Dobrou noc“ a usnula.

Ani nevíte, jak je úžasné probudit se pod hvězdami uprostřed noci, uprostřed šumícího ticha. Avšak tentokrát mě neprobudila měsíční záře, ale jakýsi šramot. Automaticky jsem sáhla po baterce a tu vidím pár vyděšených očí, pohyb a zrzavý ocas mizící za skálou. Než jsem se stačila vzpamatovat a probudit rodiče, byla liška pryč.

Poté se vystrašené zvíře už neukázalo, a tak jsem se po klidném zbytku noci probudila s příběhem na rtech. Musela jsem přece rodičům povědět o nočním návštěvníkovi!

Tu noc si ještě pořád velmi dobře pamatuji a v budoucnosti na ni jen tak nezapomenu.

Karolína Pánová, 14 let

 

Jadranské břehy

 

Klapy klap, klapity klap,

po útesu leze krab.

Stačí pohyb – hned se plaší,

vedle něj utíká další.

 

Cvrky cvrk, cvrkity cvrk,

cikády dělají pořád hluk.

Sedí jako sochy z kůry

a jejich cvrkot se ozývá shůry.

 

Glogly glog, glogily glog,

rybičky plavou, co dlouhý je rok.

V klidu si vypouští bublinky

lek – a uplavou během chvilinky.

 

Syky syk, sykyty syk,

had si svléká kůži – zvyk.

Když jej někdo vyruší,

co ho čeká, blázna, netuší.

 

Chechty checht, checheche checht,

racci řádí, ryby – ztište dech.

Když budete bublat příliš,

racek vás pak najde spíš.

 

Blablabla, blablabla,

lidé si cvičí mluvidla.

Všemi jazyky mluví naráz.

„Mami, přijedou sem zas?“

 

Barbora Mrázková, 15 let

 

 

Obrázky z cest

 

Tak pod tímto pojmem se každému z nás určitě vybaví plno zážitků a vzpomínek. Vždyť, jak by taky nemohlo. Jedná se přece o prázdniny a na to slovo slyší snad úplně každý. Jak už jsem řekla na začátku – v hlavě máme najednou plno střípků a částic, které dáváme postupně dohromady, abychom si zachovali vzpomínky na to krásné, co jsme prožili. Na všechny ty chvilky, lidi, věci, prostě na vše, co nám prázdniny daly.

Přiznám se, dlouho jsem přemýšlela, o čem vlastně psát. Co bylo na mých prázdninách za ty dva měsíce tak absolutně výjimečné? Nakonec jsem došla k závěru, že budu psát o lidech, se kterými jsem měla tu možnost se střetnout. O tom, jaké obrázky se mi na mých cestách vryly do srdce.

Víte, život je příliš krátký na to, abychom poznali a zkusili úplně všechno, natož abychom to stihli za dva měsíce, ale něco málo mi to přece jen do budoucna dalo.

Jednou, když jsem šla po městě, u dveří jednoho obchodu seděl bezdomovec. Hrál na kytaru, ale asi každý by poznal, že to nebylo nic extra. Tudíž měl před sebou jen pár mincí pohozených u svých nohou. Chvíli jsem tam kousek od něho stála a pozorovala kmit jeho ruky, kterým si vydělával aspoň na krajíc chleba. Přemýšlela jsem, že musím být vděčná za to, že mám rodinu, dům i jídlo. Však z tohoto mého zamyšlení mě za pár momentů vytrhl hlas ženy, která chodila po městě s kasičkou a ptala se všech lidí kolem, jestli by jí nepřispěli. Její dcera trpí vážnou nemocí a ona už nejspíš nemá žádné peníze na léčbu. Lidé ji jen tak nechápavě míjeli a na ní byla vidět její bezmoc. Pomalu se ke mně blížila, vytahovala jsem peněženku, ale … Muž sedící u dveří obchodu posbíral mince a všechny je daroval té

matce …

Víte, mohla jsem psát o táboře, o srandě, o tom, že není škola, ale toto mi věnovalo i něco víc. Viděla jsem chvíli, kdy nešťastná matka přijímá „malý“ příspěvek od člověka, který nemá bydlení, trpí hladem a určitě má plno starostí. Ano, v tento moment se tu střetla ochota a láska k bližnímu. Bylo to tak krásně vidět, z obou tváří ...Muž se usmál na ženu a šel zpátky ke své kytaře a hrál. Hrál radostněji a dlouze …

Toto je můj obrázek z cest. Tahle tak úžasná a výjimečná chvíle. Mám ji z celých prázdnin nejraději. Myslela jsem, že v tomto, tak zkaženém světě, už neexistuje moc lidí, kteří by mysleli i na něco nebo snad někoho jiného. Všichni se ženou za vším, pro sebe nejvýhodnějším. Za oblečením, účesy, prací, zábavou. Většina lidí se až moc zaobírá sama sebou. Co bude zítra? Co a jak udělám? … Ale žijeme teď. Nikdo nám nezaručí, že se dožijeme zítřka, a tak bychom měli náš život žít, jak nejlíp to jde. A sem podle mě patří i to, že by nám okolní svět neměl být lhostejný. Dokažme světu, že jsme lidé. Lidé, kteří si to pojmenování „člověk“ opravdu zaslouží. Že jsme bytosti, které nejdou v davu s ostatními a nevědomky míjejí nešťastnou ženu, ale kráčejí ve šlépějích muže, který pro druhého obětoval všechno, co měl.

Hana Váňová,  17 let

 

Cesta do neznáma

Byl to krásný jarní den, kdy se mi zdála každá minuta tak dlouhá. No přece to někdy přijít muselo! Nemohl jsem jen tak zůstat s dědečkem a babičkou, když rodiče byli někde jinde!

Když jsem přišel do letadla, které bylo úplně prázdné, hned si mě přebrala jedna z letušek a ukázala mi moje místo. V klidu jsem seděl u okna a vzpomínal jsem si na staré časy, kdy jsem byl ještě malý. Hrál jsem si se svými kamarády různé hry, ať to byla honěná nebo hra na babu atd. Zatímco jsem se díval z okna ven, tak dalších lidí přicházelo víc a víc. Až nastal ten okamžik – letadlo se dalo do pohybu a vzlétlo do nebe na dlouhou cestu. Domy pod námi se zmenšily, až nebyly vidět, začaly se objevovat první mraky a já jsem upadl do hlubokého spánku.

Když jsem se probudil, tak už jsme skoro přistávali. Dalších osm hodin jsem smutně hleděl na kolemjdoucí ve skleněné čekárně ve Frankfurtu. Byl jsem ospalý, ale zkusil jsem to vydržet. Moje hlava byla plná otázek: Kdy zase uvidím dědečka a babičku? Budu si moct hrát s kamarády? Nemohl jsem ty otázky z hlavy jen tak vypudit. Pořád se vracely.

Konečně přišla další výzva letušky. A i když jsem ještě nenašel odpovědi, otázky najednou zmizely. „Hoďku“ jsem musel vydržet v letadle. A hurá!! Už je tady někdo, koho znám, a to mamka.Bylo mi i trochu smutno, že na nějakou dobu neuvidím lidi, na kterých mi záleželo.

Koneckonců musel jsem jet s taťkou a mamkou domů. Řekl jsem si pro sebe, že si musím zvyknout na tohle nové prostředí …

Pham The Huyn Dus, 14 let

 

Truchlící Achilleus

 

Ve výšce ku zemi se snáší

stovky bělostných racků.

Kdo ví, kolik práce obnáší

vzlétnout a plachtit příč celému Řecku?

 

Ostrovů plné oči mám

avšak jen tenhle jediný

nezdá se mi býti úplně sám.

Hotový skvost pro milé rodiny.

 

Mořem oplývá ze všech světových stran

ach, jak krásná je řecká Kerkyra

já milejší místo na zemi neznám

ku Achilleonu teď své zraky upínám.

 

Jaký skvost antických rozměrů se přede mnou výší?

Alžběta znala jeho cennosti,

když truchlícího Achillea každý den tiší,

aby už nevzlykal kvůli své bolesti.

 

Voňavé zahrady jsou pastvou pro oči,

magnolie, růže a nazpět se otočit.

Krásou ten ostrov oplývá a taktéž láskou,

i když se skrývá pod temnou maskou mračen.

 

Tereza Nováková, 15 let

 

Je pozdní večer a já procházím rušným centrem přímořského města Biograd. Přes den poloprázdná a klidná ulice se teď hemží desítkami lidí. Všichni se zdají být velmi nadšení a v dobré náladě. Míjím bary a restaurace, ze kterých se ozývá hlasitý smích. Lidé vždy na chvíli zmizí do některého z pouličních obchůdku se suvenýry a pak se zase objeví, šťastní, že si odvezou nějakou vzpomínku z dovolené.

Pomalu odcházím dál a dál od centra města podél moře a stále potkávám míň a míň lidí. Až najednou jdu úplně sama po písčité pláži. Měsíční světlo se odráží od hladiny. S každou vlnou se zatřpytí jinak. Vyzuji si boty a opatrně vkročím do mělké vody. Mé nohy se boří do studeného mokrého písku. Je to pro ně příjemná odměna po tak náročném dni. Zadívám se do otevřeného moře a přijde mi, že snad musí být nekonečné. Zhluboka se nadechnu a cítím, jak se mi ten slaný vlhký vzduch vlévá do plic. Cítím slabou vůni okolních pinií.  Když si uvědomím, jaký vzduch dýchám obyčejně, ani se mi nechce ten čistý mořský vydechovat. Vlahý letní vánek si pohrává s mými vlasy. Poslouchám pravidelnost, s jakou vlny naráží na ploché pobřeží. Kdesi v dálce slyším tak známý, typický zvuk, udivuje mě, jak dlouho nemohu přijít na to, že je to cvrčení cikád. Jako by zpívaly svou vlastní hymnu, které nikdo jiný nerozumí. Unaveně usedám do písku na okraji moře.

Najednou se probudím, nechci ani otevírat oči, protože jsem teď přesvědčená, že to byl jenom krásný sen. A navzdory tomu, že to tak většinou bývá, uslyším, že moře stále šumí. Chvíli si myslím, že to jen ještě doznívá můj sen. Ale slunce, pražící do mých zavřených očí, mě přesvědčí, abych je otevřela a uvědomila si, že to nebyl žádný sen, že jsem jen únavou večer usnula na pláži.

Vstanu, zadívám se před sebe. Moře se změnilo, hladina je klidná. Jen občas zahlédnu osamělou vlnku. Moře je tak čiré, že bych dohlédla na dno, i kdyby bylo desítky metrů hluboko. Ponořím ruku do chladné vody a nechtěně vyplaším hejno pestrobarevných rybiček. Na nebi zahlédnu pár racků, kteří s radostí vítají nový den.

Do tak dobré nálady jsem se již dlouho neprobudila. Slibuji si, že až se budu muset vrátit domů a léto skončí, vždycky mě zahřeje tato vzpomínka na splněný sen o moři.

 

Klára Dvorská, 16 let

 

 

Nepovedená cesta

 

Posaďte se pohodlně, já vám budu vyprávět,

jak zastihla nás velká vášeň pro týdenní trek.

 

V obří mysli zrodila se myšlenka – „Teď hned

vydejme se kamarádi spolu na výlet!“

 

Nápad je to znamenitý, pokyvuji hlavou,

starost mojí matinky ponechávám stranou.

 

Začnu balit, třikrát sláva, půl práce je hotovo,

kdo by ale řekl do mě, že jsem také poleno!

 

Kufr spadl, spodky letí, bratr vchází do dveří,

ať prý rychle nadiktuji, co si dám dnes k večeři.

 

Říkám – „Bratře, chystej řízky, zítra jedu na výlet,

cožpak někdy nějaký řízek objevoval svět?“

 

Řízky v tašce, spacák taky, snad je všechno sbaleno,

pak jsem si já, nemotora, vyhodila koleno.

 

Padla jsem jak zralá hruška,

zvednout mě? To bude fuška!

 

Maják houká, světla svítí, můj domov se vzdaluje

a v mém srdci výletníka zachmuřenost panuje.

 

Skončím v sádře, to je malér, jak pojedu na výlet?

Cožpak můžu, jak ten řízek, objevovat svět?

 

Staré moudro vypovídá – Doma, tam je nejlépe!

Já abych snad, nešťastnice, stanovala ve sklepě!

 

Takhle dopad výlet letní, říkám, pěkná pohroma!

Nikdy nechci o prázdninách navštěvovat doktora!

 

Snad to vyjde příští rok, sama tiše doufám.

Kdo ví, jakou pohromu si zase sama sfoukám?!

 

Eliška Šalplachtová, 17 let

 

 

Temnou oblohu protne blesk. Úlekem vyskočím a srdce mi začne tepat rychleji. Sleduji mračna, jak se houfují nad městem. Dívám se tam nahoru, kde do mraků směřuje hrot, který je krájí světelným paprskem. Eiffelova věž je překrásná. Je na ní něco tajemného a zároveň taky pěkného.

V Paříži jsem již šestým dnem. Můj pobyt zde se rychle krátí. Přemýšlím o místech, která jsem navštívila. Prošla jsem jich spoustu, hledala známé památky ve spletitých uličkách i na přímočarých bulvárech. Nejvíc se mi líbilo ve Versailles. Zahrady byly překrásné. Projížďka malým vláčkem byla zajímavá a taky poučná. A Louvre! Podívat se na obraz Mony Lisy a vědět, že kdysi dávno opravdu žila a stála modelem, třeba se obrazu i dotýkala. Kolik generací ho už vidělo?

Z myšlenek mě vytrhne hlas, můj bratr si cosi mumlá ze spaní. Že by ho inspirovala zítřejší cesta do Champaigne? Dnešek ale ještě strávíme v krásce mezi městy.

Najednou mě napadne, že by bylo škoda ztratit z toho posledního dne v Paříži byť jen minutu. Rychle se obleču, vezmu malou tašku s tím nejnutnějším a už zamykám dveře hotelového pokoje zvenku. Chodbou prolétnu jako ten ranní blesk. Rozmýšlím, kam se dát. Když venku opět uvidím Eiffelovku, je jasné, kam moje kroky povedou. Jdu úzkou uličkou, blíží se osmá a Paříž se probouzí. Kolem mne projede pekařská dodávka, jen to zavoní. Zdálky slyším hlasy – to je hlavní ulice. Dnes to nevypadalo na pěkný letní den, ale vyčasuje se. Kolem mě projíždějí auta, autobusy a dokonce kola. Míjí mě maminka s kočárkem a plačícím miminkem, taky někam spěchá. Všichni dnes mají nějaký cíl, každý kolemjdoucí nese svůj příběh, žije svůj život.

Přejdu ulici a jsem u cíle. Mezi trhajícími se mraky se ukazuje slunce. První paprsky se dotkly mého čela a já jen tak stojím u té železné krásky a nechávám se hladit pařížským sluncem. Za pár dní nastupuji do nové školy a mám strach. Bojím se nového města, nových spolužáků, učitelů. Snad to bude lepší, když teď a tady vyřknu svá přání, snad mě legendární věž uslyší, snad mě utěší. Šeptám do šumu ranního města a vím, že mě věž slyší. Ruch kolem sebe moc dobře zná a umí ho utlumit, aby rozeznala slova těch, kteří k ní vzhlížejí s úctou.

Podívám se na hodinky... Je deset! Jak dlouho jsem zde byla!? Asi jsem se zasnila. Loučím se s krásným parkem, fontánami a věží a peláším zase zpátky. Aby mě bratr nepostrádal. Ale taky aby věž měla čas má přání plnit. Má přání o láskách, přátelích a životě. Budu-li věřit, věž mi určitě pomůže.

 

Lucie Ivanecká, 16 let

 

 

Londýn

Londýnské letiště! Konečně. Už mám přesezený zadek a bolí mne nohy. Přecejen letět s nízkonákladovou společností která šetří na každém centimetru místa a která se snažila přes leteckou komisi protlačit návrh o místech na stání ve svých letadlech, není až taková procházka růžovou zahradou . Tak jsme se vydali k autobusu,který vás má zavézt do centra Londýna. Ano, zdání klame. I když přiletíte na londýnské letiště, do samotného Londýna to máte ještě hodinu cesty. Po dálnici ! Když tu na nás vykoukla cedule, která nabádala nově přijíždějící cestovatele, že je zaveze levněji a rychleji. A tak co bychom to nezkusili že ? Nálada naší zájezdové skupiny, tedy mámy,táty a mého mladšícho brášky, se začala zhoušťovat poté, co autobus,kterým jsme měli původně jet odjel pět minut po našem příchodu na stanoviště, a autobus, na který jsme čekali my, měl přijet asi za dvacet minut. Já, stále se utěšující naivní představou,že dorazíme ještě rychleji než autobus,který nám ujel kvůli mé chuti experimentovat a ušetřit pár korun, jsem začal mírně pochybovat.

Autobus dorazil ! Sedí v něm,kromě nás, asi dalších osm pasažerů. To není dobré znamení, říkám si. Dali jsme se do pohybu. Řidič jel takovou rychlostí ke kruhovému objezdu,že jsem nabýval dojmu,že ho chce přejet skrz,aby neztratil ani minutu ze slíbeného času uvedeného na lístku. Chvilku se drkotáme na klasické silnice,když tu náhle odbočka na dálnici. Teď už to pojede jako po másle, za čtyřicet minut už jistě budeme ve stanici Stratford. Ale, co se to sakra děje ? Míjíme sjezd na dálnici. ,,Pane řidiči,jste při smyslech ?'' říkám si v duchu. To chci vidět jak se dostaneme do centra rychleji po klasických cestách,než po dálnici. V tu chvíli jsem se otočil na tátu,který seděl na sedadle vedle mne. Díval se na mě pohledem,který se dal charakterizovat jako : ,, Super. To jsme zas dopadli, teď se budeme drkotat nějakými vesničkami''. Opravdu, tohle byl ten nejlepší pohled,který jsem na jeho tváři měl možnost spatřít během jízdy.

Minuty ubíhají. Z vesnic jsme se dostali na cestu,kterou obklopují samé stromy. Pokud jsme měli za dvacet minut stát na jedné z největších spojnic londýnského metra, tak by pomohlo leda,kdyby autobus vysunul křídla,vznesl se do vzduchu a na místo určení doletěl. Čas plyne. Podívám se na tátu. Jeho pohled teď mluví naprosto o něčem jiném. A nemluví jen pohled, obořuje se na mě i on sám. ,, Já ti to říkal. Ušetřili jsme dvě stovky,ale teď jsme někde v lese uprostřed Velké Británie a začíná se stmívat. Jestli ten autobus zastaví někde na vesnici, roztrhnu tě jak hada !'' Z mého původního úmyslu ušetřit našim peníze se nakonec vyklubal nůž na krku,který jsem po celou dobu jízdy cítil.

Hodinky ukazují čas,kdy jsme měli dorazit k první zastávce. Nikde nic. Lesy, občas nějaká zapadlá vesnice. Cítím hrozný pocit viny. Bojím se už na tátu podívat jen mrknutím oka. Když tu najednou míjíme ceduli Dartford a táta se začne ironicky smát. A řekne, ať ukážu jízdenku. Mrazí mě v zádech,potím se a hlavně mám obrovský strach. Táta jízdenku předtím sroloval do malé roličky, kterou se teď snažím rozmotat. Nejde mi to, o to větší je má nervozita. Je totiž dost možné,že při komunikaci s prodavačkou jízdenek jsem mohl zadrmolit něco,co by se dalo se slovem Stratford lehce zaměnit, třeba Dartford. Rozmotávám papírek a na něm něco, co mi udělá neskutečnou radost. Stratford.  Projíždíme kolem dalšího nájezdu na dálnici. Ruce mám semknuté a neustále opakuji : ,,Prosím doleva,prosím doleva'' Naši odbočku jsme minuli. Proč ? Snaží se nás ten řidič unést či co ? Najednou se objevíme na mostu přes dálnici. Vetší zácpu jsem v životě neviděl. Že by byl řidič tak předvídavý a bral to takhle kostrbatě kvůli ní ? Doufám v to.

Je to tady, přesně v tento čas jsme měli být na Stratfordu a vítat se s tátovým kamarádem,zatímco jsme právě teď projeli kolem jakési farmy. Pozor ! My odbočujeme. Dle polohy Slunce lze určit, že směrem k Londýnu,tentoktát už jsme však odbočku na dálnici neminuli. Stal se zázrak ! Dojedeme tam kam jsme chtěli, a já nebudu rozcupován tátou na kousíčky. Radši klepu, abych to ještě nezakřikl. A už se to před námi tyčí. Olympijský stadion v celé své kráse. Nikdy jsem neviděl Londýn tak rád jako dnes a zrovna teď. Jsem tady ! Relativně v bezpečí, avšak mě stále ještě čeká asi hodina a půl cesty,ale mně už je to jedno, jelikož jsme přežili cestu autobusem a nemuseli jsme spát nikde na vesnici na seníku.

 

Daniel Holý, 15 let

 

Rád vzpomínám na trůn bohů

tam v moři

na žlutý pyl co vítr zavál z oliv kolem břehů

a na tvářích a na srdci

a na sedátko z ohně co tam kdysi hořel

i na příběhy v očích

když jsem vyprávěl

To jednou bylo

tak jsem vzpomínal a poslouchal

Na příběhy a přání

o válkách a bozích

o cestách a návratech

i jak šeptaly stromy

a mracích v modrém nebi

a světluškách v nocích

které z oltáře vylétávaly

a zanechaly pro mě jen obrázky

A tak jsem v ohni seděl a díval se na hladinu

a pod ni

Modře a žlutě

jako pyl na moři

na trůnu bohů

Jak  daleko má žlutá hvězdice sápy

k ostnům přímořské máčky

a vůně ženy k vavřínu

Porazili a rozřezali vlašský ořešák

a ponechali citroník s dozrálými plody

Blízko trůnu bohů

 

Alois Chalupa

 

Vyznání

 

Lesklými slzami oči se zrosí,

když v dlani spočine zavadlý list.

Vzpomínáš?

Modravé ráno

a ve svěžím vánku perlivá rosa.

 

Otisk všemohoucí dlaně révového listu,

otisk poctivé dlaně dobrého člověka.

 

Já teď sama cítím

radost z nitra stesku

a v duchu kráčím krajinou,

kde moudrý déšť zná svůj čas.

 

A tam, kde holá duše

přimlouvá se za lásku,

odhrnu kameny a obnažím naději.

 

Roztírám barvy na skle

a do všech mísím bílou,

i do bílé…

 

Roztírám vzpomínky

jako záclonku perel

a s pokorou se klaním tobě,

milovaná Moravo.

 

Jana Sedláczková

 

 

+++  visualgrammar +++

 

možná je to jen brazilský pocit

v kostkách ledu v dlažbě Schönberg city

a příchuť Carlose Santany rozsekaného

na fráze do pravidelného tepu

 

slunce v ulici

v hlavě si měním filtry

vidím to jako fotografický proces

 

retušuji očima

jako slon v porcelánovém lese

našlapuji duší

 

látky dělají otazníky

a všechny ženské nohy jsou půl metru ve vzduchu

 

Ctirad Jedlík

 

 

Petrohrad  2005

 

Petrohrad a bílá noc

Taťana v rudých šatech

Smyslně věrná

/kdopak kdy viděl

nesmyslnou věrnost/

smyslná věrnost

vtělená Krása

na niž dosáhnout

mužům nelze

a ženám bývá zatěžko

 

Křehkost

Něha

Věrnost

Jsou pevné jen

V mrazivých bílých nocích

V Rusku

Nebo ve snu

 

Vločka sněhu

V bílé noci

Kapka vody

V šedém dni

Slzička

Co kdysi byla krystalem

 

 

Píšu Vám, drahá Taťano...

 

Helena Fahrnerová

 

 

Písňový text o hledání cest ducha

 

Nejsme výš, jsme jenom dál

V putování mezi světy

Nejsme blíž, jsme jenom dál

S přibývajícími léty

 

Jedna cesta, jedno nebe

V hlavě prázdno, v srdci zebe

Nad obzorem slunce mizí

Duše šeptá v řeči cizí

 

Oba víme, jak to chodí,

Kdo cítí, ten nezabloudí

Jedna cesta, jedno nebe

Chci zachránit sebe, tebe

 

Nejsme výš, jsme jenom dál

V putování mezi světy

Nejsme blíž, jsme jenom dál

S přibývajícími léty

 

Kudy jít, když mezi námi

Cesty byly zasypány

Sněhovými peřinami?

Duch se vznáší nad vodami…

 

Beze stop a bez kompasu

Kolik ještě máme času?

Jedna cesta, jedno nebe

Nezachráním sama sebe

 

Nejsme výš, jsme jenom dál

V putování mezi světy

Nejsme blíž, jsme jenom dál

S přibývajícími léty

 

Helena Fahrnerová

 

 

 

 

 

Město čte knihu 2012

Karel Čapek:

NEJEN POVÍDKY

Pořadatelé festivalu Město čte knihu vyhlašují

literární a výtvarnou soutěž na téma:

Obrázky z cest

Kategorie:                                                     Specifikace

1. poezie                                                         max. 2 básně

2. próza                                                          max. 2 strany A4

3. libovolná výtvarná technika              max. 2 práce do formátu A3

4. fotografie                                                    max. 2práce min. formát A4

 

Věkové kategorie:

1. Předškoláci

2. 1.studeň ZŠ

3. 2.stupeň ZŠ + nižší gymnázium

4. 16 - 20 let

5. nad 20 let

Příspěvky označte:

jméno a příjmení autora

kategorie

třída nebo rok narození

kontaktní adresa (bydliště nebo škola)

e-mail

Příspěvky zašlete:

1. Poezie a próza ve formátu .doc nebo .docx mailem na adresu

knihovna@knihovnaspk.cz

2. Výtvarné práce a fotografie:

Městská knihovna Šumperk, 17.listopadu 6, 78701 Šumperk

Termín odevzdání prací: pondělí 24.9.2012 do 17 hodin

Všechny práce posoudí odborná porota.

Vítězné práce budou vystaveny při akci Město čte knihu a publikovány ve sborníku,  autoři budou odměněni věcnými cenami.

Výsledky soutěže budou oznámeny na www.mestocteknihu.cz

Slavnostní předání cen se uskuteční v sobotu 10.11. v 10 hod. v Kině OKO Šumperk

 

Kontakt na pořadatele:

Městská knihovna Šumperk, 17.listopadu 6, 78701 Šumperk

Mgr.Zdeňka Daňková tel. 583550423, mobil 774 664 647

Jitka Sopperová tel. 583 214 588