Ročníky: | 2005 | 2006 | 2007 | 2008 | 2009 | 2010 | 2011 | 2012 | 2013 | 2014 | 2015 | 2016 | 2017 | 2018 |

Literární a výtvarná soutěž

 

Literární a výtvarná soutěž se již stala pravidelnou součástí festivalu Město čte knihu. Od tématu festivalu se odvíjí také vyhlášené téma soutěže mladých výtvarníků a literárních talentů. Desátý ročník festivalu se věnuje pohádkám nejen pro dospělé. Proto pořadatelé vyhlásili soutěž Bylo – nebylo aneb Moje pohádka.

Do soutěže bylo celkem doručeno 408 prací a ani jedna z porot neměla lehkou práci. 79 literárních příspěvků pročetla a  hodnotila porota pod vedením básnířky Miluše Anežky Šajnohové, výtvarnou část, ve které se sešlo 329 prací, zhodnotila porota pod vedením výtvarnice Milady Sobkové. Děkujeme všem účastníkům soutěže a přejeme hodně pěkných chvil jak s vlastní tvorbou, tak s krásnou literaturou.

Zdeňka Daňková

 

Výsledky soutěže Bylo – nebylo aneb Moje pohádka

 

POEZIE

I.stupeň ZŠ

1.         Karolína Kučerová,  IV.A,  ZŠ Mariánska, Prievidza  Víla

2.         Kristýna Kousalová,  8 let, ZŠ Šumavská, Šumperk                Nesmyslná básnička

3.         Tereza Kotoučová, IV C, ZŠ Šumavská, Šumperk                 Básnička o barvách

 

II. stupeň ZŠ

1.         Ondřej Přibyl, 9.B ZŠ Vrchlického 22, Šumperk                     Tatínek zahradník

2.         Veronika Šlabjarová, 9.B, ZŠ Vrchlického, Šumperk  Bylo - nebylo

 

Střední školy

1.Petra Tomášková      Gymnázium Šumperk               Pomíjivost štěstí

2. Jakub Kocurek        Gymnázium Šumperk               Bylo – nebylo, dospívání se vloudilo

3. Václav Havlíček       Gymnázium Šumperk               Byly – nebyly ty verše o jaru?!

 

POHÁDKA

I.stupeň ZŠ

1. Magdalena Pattermanová, 1.D, ZŠ Šumavská, Šumperk                 Malá víla Míla

2. Kateřina Čapková, 3.C, ZŠ Šumavská, Šumperk    O srnečce Slzičce

3.  Kateřina Friedlová, 1.D, ZŠ Šumavská, Šumperk   O princezně Nejedlíně

Jan Heřmanský, 3.C, ZŠ Šumavská, Šumperk        Hasiči

 

Cena poroty

Daniel Jergič, 4.B, ZŠ P.J.Šafárika, Prievidza           Nezabudni

Jan Cveček, 1.D, ZŠ Šumavská, Šumperk              Legová součástka

 

 

II.stupeň ZŠ a nižší Gymnázium

1. Eliška Svítilová, 9.A, ZŠ Vrchlického, Šumperk                  Žížalí závody

2. Anna Nováková, ZŠ Dr.E.Beneše, Šumperk                       O Lidušce a lískovém oříšku

3. Kateřina Ryšavá, 6.B, ZŠ Šumavská, Šumperk                   Pavlík Převalský

 

Střední školy

1. Lucie Kučerová, Gymnázium Šumperk                    Navždy – bylo, nebylo?

2. Kateřina Burianová, Gymnázium Šumperk   Zadní vrátka

3. Jan Onderka, Gymnázium Opava                            O školních umyvadlech

 

FEJETON, ÚVAHA

II.Stupeň ZŠ

Richard Kučera, ZŠ Mariánska ulice, Prievidza           Starec

 

Střední školy

1. Vojtěch Ondryáš, Gymnázium Šumperk      Bylo – nebylo vědomí?!

2. Alena Klementová, Gymnázium Opava        Náš boj

Klára Moravcová, Gymnázium Opava          Svět křehkých věcí

3. Tereza Poláchová, Gymnázium Šumperk     Bylo – nebylo tisícero způsobů dospělosti

 

ZÁLOŽKA DO KNIHY

Mateřské školy            Mikuláš Gisel – 5 let

I.stupeň ZŠ                  ZŠ Kolektiv dětí ŠD Šumavská 21 Šumperk, odd. Žabky

 

KRESBA, MALBA, KOLÁŽE

Mateřské školy

1. Dominik Daněk, 5 let,MŠ Veselá školka, Prievidzská ul., Šumperk

2. Terezka Smrčková, 5 let, ZŠ a MŠ Štíty

3. Maxim Horák, 6 let, MŠ Sluníčko Velké Losiny

Petr Švéda, 6 let, ZŠ a MŠ Štíty

 

I.stupeň ZŠ

1. Anita Poslušná, 7 let, VO ZUŠ Šumperk

2. Dominik Giňa, 3.A, SŠ, ZŠ a MŠ Hanácká 3, Šumperk

3. Petr Dokoupil, 7 let, VO ZUŠ Šumperk

 

Cena poroty

Výtvarný obor Základní umělecké školy Šumperk

Jonáš Bílek 9 let + Kilián Bílek 7 let

 

2.stupeň ZŠ

1. Lucie Doubravová, 9.tř., ZŠ Dr.E.Beneše 1, Šumperk

2. K.Vogelová, ZŠ 8.května 64, Šumperk

3.Leontýna Mertová, 6.A, ZŠ Vrchlického 22, Šumperk

 

KOMIKS

I.stupeň ZŠ

1. Kateřina Ryšavá, Zuzana Tůmová, V.B, ZŠ Šumavská 21, Šumperk

2. Jan Straka, Vojtěch Matyáš, V.B, ZŠ Šumavská 21, Šumperk

3.Veronika Plachá, 4.A, ZŠ Mariánska, Prievidza

 

II.stupeň ZŠ

1.         Tereza Kouřilová, 7.A, ZŠ Dr.E.Beneše 1, Šumperk

2.         Martin Jurečka, 7.A, ZŠ Dr.E.Beneše 1, Šumperk

3.         Adéla Aberlová, 7.A, ZŠ Dr.E.Beneše 1, Šumperk

Jan Tesař, 7.A, ZŠ Dr.E.Beneše 1, Šumperk

 

 

Alena Klementová

16 let

Náš boj (úvaha)

 

Můj život byl jako pohádka. Plný lásky, štěstí a porozumění. Dokud se doma nezačalo skloňovat jedno jediné slovo – Afghánistán. A nepřišel povolávací rozkaz. Láska zůstala, ale přidal se k ní strach. Štěstí vystřídaly smutek a slzy. Porozumění se změnilo v hádky ,,Co když se ti něco stane?“ a  prosby ,,Zůstaň doma“.

Nepomohlo vůbec nic a po pár dnech jsem se slzami v očích na letišti pevně objímala svého nejbližšího. Kdo nezažil, nepochopí, jakou bolestí prochází manželky, matky, snoubenky, přítelkyně, dcery, ale i otcové a synové, když jim milovaný člověk odchází do války. Je slyšet pláč a nářek. Cítíte strach i zlobu. V hlavě vás pronásledují myšlenky ,,Vrátí se mi?“ – ,,Bude v pořádku?“  Všude je spousta otazníků a odpovědi žádné. Snažíte se být oporou pro ostatní. Nejste totiž sama, kdo neví, jestli ten váš vůbec žije.

Tak jako písně musí mít noty, tak jako knihy musí mít text, potřebujete jeden druhého. A když jeden chybí, svět ztrácí barvy a život je jen dlouhé čekání. Probouzíte se s nejistotou a usínáte se stejným pocitem. Všichni kolem procházejí po špičkách a snaží se vám to, co vás tak trápí, nepřipomínat. Ale svými soucitnými pohledy všechno zdůrazňují ještě víc.

Dochází vám, jak malicherné byly věci, které jste řešili předtím. Chybí vám i ty společné hádky kvůli maličkostem, pořád jste totiž byli u sebe – a to je hlavní. Dala byste cokoli za to, abyste ho viděla jíst večeři, slyšela chrastit klíče v zámku, když přichází domů, nebo usínala u něj v náruči jako dřív. Všechno, co ostatní berou jako samozřejmost, vy teď nemáte a ještě dlouho mít nebudete. A kdo ví, jestli se to vůbec někdy vrátí. Zase otázky a zase nejistota, jaká bude budoucnost. Musíte přihlížet, jak si jiní neváží svých protějšků, a sledovat, jak se neumí nebo nechtějí radovat z toho, že mají jeden druhého.

Vaše všechno je teď pryč, každou chvíli může přijít o život, každým okamžikem může srdce, jehož tlukot doprovázel vaše usínání, přestat bít. A vy? Můžete jen bezmocně vzpomínat na chvíle, kdy jste byli šťastní. Nekonečně dlouho procházet fotky, na kterých se vzájemně tisknete. Doufat a věřit, že se vám živý a zdravý vrátí domů.

 

Život se zase promění v pohádku, až uvidím, že jsi v pořádku. Až mě pevně obejmeš. Až zabouchneme dveře před celým světem a budeme v bezpečí před vším špatným. A až se slovo Afghánistán zase změní jen v místo na mapě opředené novinovými články.

 

 

Anna Křempková

16 let

Pohádka (poezie)


Jak těžké je popsat, co cítím,

možná je to jinak

možná se mýlím.

Proto mi promiňte malinké chybičky,

nelze popsat život

celý, celičký.

V temném lese, jenž život se nazývá,

kráčím si já,

princezna nádherná?!

Leda čarodějka v jeskyni,

může se se mnou porovnat,

stejně chaotická kouzla já

mohu vyčarovat.

Mohu ti mysl pobláznit

nebo se zamilovat do tebe,

pak držet tě za ruku

a dívat se do nebe.

Cítit tvůj dech na šíji,

ruce na ramenou,

však musím přestat snít,

současnost připomenout.

Někdy louku najdeš,

kde fialky jsou,

tam láska se zrodí

mezi tebou a mnou?

Ach ne, to je nemožné,

snad přeludy to jsou,

nemůže to být tak snadné,

takovou náhodou…

Na cestě tím lesem temným,

lidí potkáš každý rok,

princů, Honzů, rytířů,

vil, co mají lehký krok.

Ten princ však má už princeznu,

Honza, ten tě nezná,

rytíř žije ve světě snů,

čí jsi hvězda jasná?

Všichni princové, cos potkala,

minuli tě – nevíš proč,

a ty jsi z toho nespala,

ten nekonečný kolotoč.

Život není pohádka,

to už jistě víš,

ale kdosi jednou řekl,

stojí za to ho žít.

 

o

Jan Cveček

7 let

Legová součástka

 

Byla jednou jedna legová součástka, která neměla žádné kámoše.

Byla to malá modrá jednička.

Až jednou šla součástka s maminkou do města.

Maminka ji nechala na hřišti před obchodem.

A tam si hrála červená součástka.

Modrá součástka si řekla: „To by mohla být moje kamarádka.“

A tak šla modrá součástka a zeptala se: „Součástko, nechtěla by si se mnou kamarádit?“

A červená součástka řekla: „ Ano.“

A modrá součástka už nikdy nebyla sama.

 

Čapková Kateřina

8 let

O srnečce Slzičce

Milé děti,

jestlipak víte, že v lese žije srnečka Slzička?

Slzička jí tak říkali, protože byla moc a moc smutná, že nenašla ještě žádnou kamarádku. Tak se rozhodla srnečka, že půjde k sově Jůle pro radu.

Tak šla a šla až byla u jejího domečku. Pěkně ji pozdravila a říká: „Sovičko Jůlo, nemohla bys mi říci, kdy už budu mít nějakou kamarádku?“

Jůla povídá: „Dočkej času jako husa klasu.“  Jak to dořekla, zalezla zpátky.

Tak Slzička šla také domů, a když se probudila, řekla si, že se půjde projít. A najednou se před ní objevila veverka Andulka a zeptala se jí jestli by s ní nechtěla kamarádit a ona řekla že ano. A tak už jí nikdy nebylo smutno a nikdy nebyla sama.

 

Martina Plháková, tercie

Bylo – nebylo

Byl krásný slunečný den                                                                  Karkulka je v lese sama,

a celý svět se smál                                                                            rychle kmitá nožičkama.

a mně pohádkový sen                                                                     Před vlkem do bezpečí běží,

se pod  jabloní zdál.                                                                         celou cestu strašně ječí.

 

Začlo to v lese,                                                                                  Strachy jsem se probudil,

Babka se třese,                                                                                  pot mi celé tělo zlil.

chaloupka se rozbila                                                                        Už nikdy žádnou pohádku,

a ježibaba zabila.                                                                              radši horor nebo kriminálku.

 

Krásný to byl zatím sen,

než se stalo tohle jen.

 

Víla Zvonilka se zjevila,

píseň „Kde domov můj“ zapěla.

Z keře se ozvalo „Avada Kedavra“

a její poslední slovo bylo sakra.

 

Krásný to byl zatím sen,

než se stalo tohle jen.

 

Princezna na drakovi sedí,

na své malé děti hledí.

Královi jde hlava kolem,

radši z hradu mizí honem.

 

Krásný to byl zatím sen,

než se stalo tohle jen.

 

Ivana Brzobohatá, tercie

Bylo – nebylo

Bylo – nebylo, v jednom městečku, poblíž lesů a rybníků, bydlela dívka jménem Sofie. Ta mělas moc ráda zvířata a výlety do přírody se svým sousedem, a hlavně velkým kamarádem Tomem, prováděli různé dobrodružné akce. Jezdili se koupat a letos spolu pojedou na prázdniny k Sofiině tetě Bertě.

Dnes 5.7. se odjíždí. Sofie i Tom už sedí v autě, které řídí Tomův táta. Teta Berta bydlí ve vesnici Velké Karlovice. Chová psa Alíka, slepice a kočku Micku, hned za domem má les. Tom se Sofií už naplánovali, že jak přijedou, hned ho prozkoumají.

Když teda dorazili, teta Berta jim dala oběd, oni jí chvíli pomáhali na zahrádce. Pak se vydali na průzkum. Nejdříve šli po zarostlé pěšině, pak kolem potoka, až najednou uviděli nádherný domek na stromě. Vypadal opuštěně.

„Půjdeme ho prozkoumat?“ zeptal se Tom a Sofí přikývla. Přiběhli k provazovému žebříku a vylezli nahoru. V domečku to vonělo dřevem, byly tu poličky s knížkami, stoleček, židle, koberec a záclony na oknech. „Mně se tady líbí,“ řekla Sofí, „uděláme si tu základnu.“

A tak další dny si domek začali spravovat, zdokonalovat i zabydlovat.

Jednou, když si zrovna popíjeli čaj z termosky a svačili tetiny koláče, uslyšeli nějaké šustění. Vykoukli z okna a viděli tři kluky s šátky na hlavě, kteří po nich začali házet klacky. Tom se Sofí nemohli slézt dolů, jinak by padli do zajetí těch ozbrojenců. Sofie na ně začala křičet: „Co od nás chcete?“ „Chceme ten domek!“ vykřikli tři kluci sborově. „My vám ho ale nenecháme!“ bránil se Tom. „V tom případě lezeme nahoru,“ protestovali kluci. Ale vtom uslyšeli štěkot a z křoví vyběhl pes – zlatý retrívr – a rozběhl se přímo na ty tři hochy. Ti se polekali a utekli.

Pes patřil dvěma dětem, které po chvíli vylezly z křoví. „My jsme přišli v dobrém,“ volaly. Tak se Tom se Sofií na sebe podívali a slezli dolů.

Byli to dva sourozenci, Matěj a Vanda. A pejsek se jmenoval Hugo. „Ten je rozkošný,“ rozplývala se nad pejskem Sofí. Všichni se spolu seznamovali rychle. Stali se z nich nerozluční přátelé. Z domku si udělali společnou základnu a pověsili si i vlastnoručně vyrobenou vlajku. Chodili spolu na výlety, hráli si a užívali si společně prázdniny.

Od té doby jezdí Tom se Sofií k tetě Bertě pravidelně a těší se sem čím dál tím víc. A teta je ráda, že se jim tady líbí a mají tu tak skvělé kamarády.

 

 

Marie Macková

tercie

O potrestané pýše

Bylo – nebylo, za sedmero horami, devatero řekami stál na kopci krásný veliký zámek. U zámku byla nádherná zahrada s květinami a ovocnými stromy, s lavičkami a s neobyčejnou studánkou. V zámku bydlel pan král Ignác s pyšnou, nafintěnou a lenivou princeznou Miluší.  Ta každý den chodila po zámku, poroučela a nic nedělala. Nikdo ji neměl rád. Snad jenom zahradník Heřman.

Pan král si se svojí dcerkou nevěděl rady a trápil se den ode dne čím dál víc. Princeznina pýcha stále rostla. Jednou si usmyslela, že si vyjede na projížďku do lesa. S ní jelo několik stráží. Princezna na koni jako první. Ujela strážím, a protože les vůbec neznala, ztratila se.

Když jel její kůň dál a dál, dojela ke staré chatrči. Když lenivě slezla z koně, lekla se. Dveře jí otevřela stará, ošklivá čarodějnice Božena. Pozvala princeznu dovnitř. Princezna se bála, ale nakonec šla. „Uvař mi oběd, Miluše!“ rozkázala čarodějnice. „Nebudu nic dělat,“ řekla princezna. „Nedělej, ale potom nedostaneš najíst.“ Princezna se nafoukla, div neodletěla. Celý den byla bez jídla a pití. K večeru zesláblá přišla za čarodějnicí a řekla.: „Udělám vše, co budeš chtít, ale dej mi najíst.“ „Dobrá, tak nejdříve zameť pokoj, umyj nádobí a potom ti dám najíst,“ řekla Božka. Princezna se otráveně zvedla ze židle. Nic neuměla a nic jí nešlo. Byla unavená a vyčerpaná. Po dlouhém namáhání splnila svoji práci. „Tady máš večeři.“ Položila čarodějnice chleba s vodou na stůl. „Toto je večeře?“ zeptala se Miluše. „Když nechceš, tak nejez.“ Princezna měla hlad, proto vše snědla. A tak u čarodějnice zůstala.

Starý král dcerku hledal, ale najít nemohl. Zahradník Heřman se nabídl, že ztracenou princeznu najde.

U čarodějnice se Miluše úplně změnila k nepoznání. Už nebyla líná, pyšná a neochotná, ale šikovná, ochotná a vlídná. Čarodějnice z ní měla radost. Každé ráno princezna brzy vstala, vždy ustlala, zametla, poklidila chatrč a s vlídným slovem promluvila s Boženou. Uvařila oběd, umyla nádobí a šla spát.

Když se jednoho dne probudila, slyšela tiché klepání na dveře. Ihned šla otevřít. Kdo tam nebyl? Ve dveřích stál urostlý mladý zahradník. „Tady jsi, Miluško, co my jsme se tě nahledali, než jsme tě našli… Pojď se mnou, odvedu tě na zámek,“ mluvil klidně Heřman. Už si myslel, že mu princezna odsekne, ale řekla: „Děkuji za doprovod, ale co by tomu řekla Boženka? Nemohu ji tady nechat samotnou.“ Než dořekla větu, čarodějnice stála ve dveřích. Lekla se, když uviděla Heřmana. „Copak tu chceš?“ zeptala se. „Chci vysvobodit Miluši,“ odpověděl. „Dobrá tedy, můžete jít. Miluška se hodně naučila a změnila a já ji mám moc ráda,“ řekla smutná čarodějnice. Heřman si vždy věděl rady: „Vezmu vás na zámek obě.“

A taky že jo. Čarodějnice se ustrojila a učesala a mohli jít. Když dorazili na zámek, pan král se nestačil divit, málem svoji dceru nepoznal. Ignác se spřátelil s Božkou a Miluše s Heřmanem měli svatbu. Nakonec vše dobře dopadlo. Všichni žili spokojeně, a jestli neumřeli, žijí tam dodnes.

 

 

M.Plháková

tercie

Bylo – nebylo

Byl krásný slunečný den                                                                  Karkulka je v lese sama,

a celý svět se smál                                                                            rychle kmitá nožičkama.

a mně pohádkový sen                                                                     Před vlkem do bezpečí běží,

se pod  jabloní zdál.                                                                         celou cestu strašně ječí.

 

Začlo to v lese,                                                                                  Strachy jsem se probudil,

Babka se třese,                                                                                  pot mi celé tělo zlil.

chaloupka se rozbila                                                                        Už nikdy žádnou pohádku,

a ježibaba zabila.                                                                              radši horor nebo kriminálku.

 

Krásný to byl zatím sen,

než se stalo tohle jen.

 

Víla Zvonilka se zjevila,

píseň „Kde domov můj“ zapěla.

Z keře se ozvalo „Avada Kedavra“

a její poslední slovo bylo sakra.

 

Krásný to byl zatím sen,

než se stalo tohle jen.

 

Princezna na drakovi sedí,

na své malé děti hledí.

Královi jde hlava kolem,

radši z hradu mizí honem.

 

Krásný to byl zatím sen,

než se stalo tohle jen.

 

Ivana Brzobohatá

tercie

Bylo – nebylo

Bylo – nebylo, v jednom městečku, poblíž lesů a rybníků, bydlela dívka jménem Sofie. Ta mělas moc ráda zvířata a výlety do přírody se svým sousedem, a hlavně velkým kamarádem Tomem, prováděli různé dobrodružné akce. Jezdili se koupat a letos spolu pojedou na prázdniny k Sofiině tetě Bertě.

Dnes 5.7. se odjíždí. Sofie i Tom už sedí v autě, které řídí Tomův táta. Teta Berta bydlí ve vesnici Velké Karlovice. Chová psa Alíka, slepice a kočku Micku, hned za domem má les. Tom se Sofií už naplánovali, že jak přijedou, hned ho prozkoumají.

Když teda dorazili, teta Berta jim dala oběd, oni jí chvíli pomáhali na zahrádce. Pak se vydali na průzkum. Nejdříve šli po zarostlé pěšině, pak kolem potoka, až najednou uviděli nádherný domek na stromě. Vypadal opuštěně.

„Půjdeme ho prozkoumat?“ zeptal se Tom a Sofí přikývla. Přiběhli k provazovému žebříku a vylezli nahoru. V domečku to vonělo dřevem, byly tu poličky s knížkami, stoleček, židle, koberec a záclony na oknech. „Mně se tady líbí,“ řekla Sofí, „uděláme si tu základnu.“

A tak další dny si domek začali spravovat, zdokonalovat i zabydlovat.

Jednou, když si zrovna popíjeli čaj z termosky a svačili tetiny koláče, uslyšeli nějaké šustění. Vykoukli z okna a viděli tři kluky s šátky na hlavě, kteří po nich začali házet klacky. Tom se Sofí nemohli slézt dolů, jinak by padli do zajetí těch ozbrojenců. Sofie na ně začala křičet: „Co od nás chcete?“ „Chceme ten domek!“ vykřikli tři kluci sborově. „My vám ho ale nenecháme!“ bránil se Tom. „V tom případě lezeme nahoru,“ protestovali kluci. Ale vtom uslyšeli štěkot a z křoví vyběhl pes – zlatý retrívr – a rozběhl se přímo na ty tři hochy. Ti se polekali a utekli.

Pes patřil dvěma dětem, které po chvíli vylezly z křoví. „My jsme přišli v dobrém,“ volaly. Tak se Tom se Sofií na sebe podívali a slezli dolů.

Byli to dva sourozenci, Matěj a Vanda. A pejsek se jmenoval Hugo. „Ten je rozkošný,“ rozplývala se nad pejskem Sofí. Všichni se spolu seznamovali rychle. Stali se z nich nerozluční přátelé. Z domku si udělali společnou základnu a pověsili si i vlastnoručně vyrobenou vlajku. Chodili spolu na výlety, hráli si a užívali si společně prázdniny.

Od té doby jezdí Tom se Sofií k tetě Bertě pravidelně a těší se sem čím dál tím víc. A teta je ráda, že se jim tady líbí a mají tu tak skvělé kamarády.

 

 

 

 

Marie Macková

tercie

O potrestané pýše

Bylo – nebylo, za sedmero horami, devatero řekami stál na kopci krásný veliký zámek. U zámku byla nádherná zahrada s květinami a ovocnými stromy, s lavičkami a s neobyčejnou studánkou. V zámku bydlel pan král Ignác s pyšnou, nafintěnou a lenivou princeznou Miluší.  Ta každý den chodila po zámku, poroučela a nic nedělala. Nikdo ji neměl rád. Snad jenom zahradník Heřman.

Pan král si se svojí dcerkou nevěděl rady a trápil se den ode dne čím dál víc. Princeznina pýcha stále rostla. Jednou si usmyslela, že si vyjede na projížďku do lesa. S ní jelo několik stráží. Princezna na koni jako první. Ujela strážím, a protože les vůbec neznala, ztratila se.

Když jel její kůň dál a dál, dojela ke staré chatrči. Když lenivě slezla z koně, lekla se. Dveře jí otevřela stará, ošklivá čarodějnice Božena. Pozvala princeznu dovnitř. Princezna se bála, ale nakonec šla. „Uvař mi oběd, Miluše!“ rozkázala čarodějnice. „Nebudu nic dělat,“ řekla princezna. „Nedělej, ale potom nedostaneš najíst.“ Princezna se nafoukla, div neodletěla. Celý den byla bez jídla a pití. K večeru zesláblá přišla za čarodějnicí a řekla.: „Udělám vše, co budeš chtít, ale dej mi najíst.“ „Dobrá, tak nejdříve zameť pokoj, umyj nádobí a potom ti dám najíst,“ řekla Božka. Princezna se otráveně zvedla ze židle. Nic neuměla a nic jí nešlo. Byla unavená a vyčerpaná. Po dlouhém namáhání splnila svoji práci. „Tady máš večeři.“ Položila čarodějnice chleba s vodou na stůl. „Toto je večeře?“ zeptala se Miluše. „Když nechceš, tak nejez.“ Princezna měla hlad, proto vše snědla. A tak u čarodějnice zůstala.

Starý král dcerku hledal, ale najít nemohl. Zahradník Heřman se nabídl, že ztracenou princeznu najde.

U čarodějnice se Miluše úplně změnila k nepoznání. Už nebyla líná, pyšná a neochotná, ale šikovná, ochotná a vlídná. Čarodějnice z ní měla radost. Každé ráno princezna brzy vstala, vždy ustlala, zametla, poklidila chatrč a s vlídným slovem promluvila s Boženou. Uvařila oběd, umyla nádobí a šla spát.

Když se jednoho dne probudila, slyšela tiché klepání na dveře. Ihned šla otevřít. Kdo tam nebyl? Ve dveřích stál urostlý mladý zahradník. „Tady jsi, Miluško, co my jsme se tě nahledali, než jsme tě našli… Pojď se mnou, odvedu tě na zámek,“ mluvil klidně Heřman. Už si myslel, že mu princezna odsekne, ale řekla: „Děkuji za doprovod, ale co by tomu řekla Boženka? Nemohu ji tady nechat samotnou.“ Než dořekla větu, čarodějnice stála ve dveřích. Lekla se, když uviděla Heřmana. „Copak tu chceš?“ zeptala se. „Chci vysvobodit Miluši,“ odpověděl. „Dobrá tedy, můžete jít. Miluška se hodně naučila a změnila a já ji mám moc ráda,“ řekla smutná čarodějnice. Heřman si vždy věděl rady: „Vezmu vás na zámek obě.“

A taky že jo. Čarodějnice se ustrojila a učesala a mohli jít. Když dorazili na zámek, pan král se nestačil divit, málem svoji dceru nepoznal. Ignác se spřátelil s Božkou a Miluše s Heřmanem měli svatbu. Nakonec vše dobře dopadlo. Všichni žili spokojeně, a jestli neumřeli, žijí tam dodnes.

 

 

Navždy – bylo, nebylo?!

Lucie Kučerová, maturantka Gymnázia (v květnu 2014)

 

Seděla a v očích měla nepřítomný výraz. Tedy jen do doby, než jsem si k ní sedl. V tu chvíli se na mě upřely dvě tmavé oči.

„Je tady volno?“ zeptal jsem se. Její pohled mě totiž vyděsil. Dívka jen kývla a znovu se zadívala z okna vlaku. Jezdím tímto vlakem už čtyři roky, ale nikdy jsem si jí nevšiml. Chci říct - byla tak neobvyklá, že jsem ji jen těžko mohl přehlédnout.

„Jedete domů?“ zeptal jsem se. Byl jsem ale na pochybách, protože dívka cestovala jen s malou taškou.

„Ne. Jela jsem někoho navštívit,“odpověděla.

Jela někoho navštívit. Jela…

Nechtěl jsem se vyptávat a tak jsem se i já zadíval z okna. Dívka mě však znervózňovala čím dál víc. Každou chvíli jsem cítil její pohled.

„Vy jedete domů,“ řekla a kývla směrem k mému batohu.

„Jedu ze školy. Každý týden tak jezdím, ale vás jsem tady nikdy nepotkal.“

Dívka mi dopomohla k získání odpovědi, po které jsem tolik toužil.

„Nikdy jsem ještě tímto vlakem nejela. Měla to být první návštěva,“ odpověděla a znovu ode mě odvrátila zrak. Pochopil jsem. Náš rozhovor skončil.

Jak já jí nerozumím. Nechtěl jsem ji zpovídat, ani jí nějak zasahovat do soukromí. Chtěl jsem jen…

Viděla mě poprvé a příčilo se jí prohodit se mnou pár přátelských slov, které si ve vlaku lidi povídají. Nechal jsem ji i s tou její nepochopitelnou náladou a na zastávce jsem spěšně vystoupil z vlaku.

Šel jsem domů a stále ji nemohl dostat z hlavy, když se přede mnou znovu objevila. Stála na mostě a v ruce svírala dopisy svázané červenou stužkou. Neviděla mě. Jen slepě sledovala vodní hladinu zklamanýma očima.

„Navždy,“ vydechla po chvíli a roztrhala první dopis. V tu chvíli jsem pochopil. Někdo jí ublížil. Někdo jí zlomil srdce, a já… se choval tak bezohledně. Sledoval jsem, jak trhá na malé kousíčky i ostatní dopisy a všechny je hází do vody. Jako by jí to pomohlo zapomenout. Jako by voda mohla vše odplavit…

* * * * *

Sledovala jsem ubíhající krajinu a přemýšlela o svém bláznivém rozhodnutí. Byli jsme jen děti, když jsme se seznámili. Bylo nám patnáct a potkali jsme se na dětském táboře. Líbil se mi. Byl takový jiný než ostatní. Konečně mi někdo rozuměl. Celý týden jsme strávili spolu a když nastalo loučení, slíbili jsme si, že si budeme psát. Svůj slib dodržel. Poslední dopis mi však přišel před osmi lety. A právě kvůli tomuto dopisu jsem se rozhodla jet. Odvrátila jsem hlavu a dívala se z okna, když se otevřely dveře mého kupé.

Srdce se mi málem zastavilo. Stál tam. Ten, kvůli kterému jsem přijela.

„Je tady volno?“ zeptal se a mým tělem projela vlna trpkého zklamání.

Nepoznal mě.

Kývla jsem však a odvrátila od něj tvář. Cítila jsem, že mě pozoruje, a doufala, že si vzpomene.

„Jedete domů?“ Jak jen mohl zapomenout? Měla jsem chuť z kupé odejít, ale nakonec jsem mu odpověděla.

„Ne. Jela jsem někoho navštívit.“

Zabralo to. Moje odpověď ho zmátla a já každou chvíli čekala, že mě osloví mým jménem. Nic se však nestalo.

„Vy jedete domů,“ vydechla jsem. Studoval na vysoké…

„Jedu ze školy. Každý týden tak jezdím, ale vás jsem tady nikdy nepotkal,“ odpověděl a mně se chtělo začít smát. Nikdy mě tu nepotkal…

Dala jsem mu však odpověď, na kterou čekal.

„Nikdy jsem ještě tímto vlakem nejela. Měla to být první návštěva.“

Tak, ať si to přebere, jak chce. Naposledy jsem na něj pohlédla a znovu jsem odvrátila zrak. Nepromluvil. Naštvala jsem ho. Vím, že jsem se chovala nepatřičně, ale rozhodně si to zasloužil.

Lhář!

Z vlaku vystoupil dřív, než jsem se znovu ohlédla. Jen ať si jde.

Věděla jsem, že zpáteční vlak mi jede až za dvě hodiny, a rozhodla jsem se projít po tom jeho prokletém městě. Šla jsem stále rovně a neohlížela se zpět, když jsem uviděla most. Přeci jenom jsem nejela zbytečně. Věděla jsem, co musím udělat. Utopím všechny ty plané řeči, všechny ty sliby. Utopím to prolhané slovo navždy. Otevřela jsem první dopis a znovu přečetla jeho řádky.

Navždy tvůj Dominik.

„Navždy,“ řekla jsem a roztrhala první dopis. Hned za ním následovaly ty další a já přemýšlela nad tím, jak je to slovo neupřímné. Navždy trvá jen krátkou chvíli. To slovo si nezaslouží svůj význam. Roztrhala jsem i poslední dopis bez toho, abych ho znovu četla, a všechny kousky hodila do vody.

Sledovala jsem, jak voda odnáší mé vzpomínky, a naivně věřila, že je dokáže utopit navždy…

 

 

Bylo – nebylo kdys ve škole?! Nevšední rozhovory…

Barbora Heřmanská a Tereza Ždánská, třetí ročník

 

☺ Dobrý den, Tabule, ráda bych Vám položila tři otázky! Jaké pocity ve Vás vyvolává psaní křídou na Vaši maličkost?!

• Miluji každý dotek této jasně bílé věcičky (někdy i barevné), která po mně přejíždí s ladností a grácií, případně se zadrhne, zastaví, zjemní či zintenzivní svoji přilnavost! Jsem předurčena k tomu, aby na mě studentky a studenti upírali občas i zoufalé pohledy, tudíž jsem opravdu nadšená z každého dotyku této školní pomůcky!

☺ A co se ve Vás odehrává, když si s Vámi některé zkoušené oběti povídají?

• Abych pravdu řekla, je to pro mě velice zvláštní. Občas mám z jejich tichého šepotu pocit, že si myslí, že jsem wikipedie a že jim poradím. Miluji však kontakt s lidmi, těším se na jejich blízkost, tudíž velmi podporuji vyvolávání studentů k tradiční tabuli s obligátní křídou! Ale přiznávám – nikdy nikomu nemohu nijak poradit!

☺ Jaký názor máte na Vaši očistu?

• Pokaždé, když se celá třída se zvoněním řítí do jiné učebny, nebo na oběd, nebo dokonce domů, a nikdo mne nesmaže, bývám velice rozzuřená. Nesnáším suchou, prášivou a několik dní starou křídu na svém těle. Houba – to je spása! Proklínám línou službu, moje temná barva je plná zášti, viníka si pamatuji, trpělivě počkám, a nemazačům vrátím po svém… Až budou u mě - u Tabule - opět stát, nepromluvím, neporadím! To je vlastně vysvětlení toho, proč jsem tak mlčenlivá!

•A Vy, Lavičko ze šatny 2. B! Konečně, tak ráda vás poznávám. Tolik jsem toho o Vás slyšela. Řekněte mi, v čem tkví Vaše kouzlo? Čím všechny tak přitahujete? Samozřejmě, máte velmi atraktivní design a úžasné zpracování, ale zajímalo by mě, v čem jste tak jiná než ostatní lavičky? Každé odpoledne si 2. B zamkne šatnu a přimkne si vás zámkem ke kleci, ale stejně jste jim pokaždé někým odcizena!

○Také mne těší! Vím, že jsem poslední dobou velmi populární, ale že se dostanu až do novin, to by mne nikdy nenapadlo! Je to vážně úžasný pocit, že se konečně někdo zajímá i o můj názor na tohle „cestování“. Upřímně? Vůbec netuším, co je na mně speciálního. Mám ošoupaný lak, oprýskaný nátěr a každý, kdo na mně dlouho sedí, má ještě týden na zadku vytlačené tři pruhy. Je ale pravda, že se ze mě ještě nikdy neztratily žádné boty a všechny tašky v době oběda ochotně pohlídám.

•Což je u správné lavičky to nejdůležitější. Zajímalo by mě, jak se Vám tahle popularita líbí? Když se to tak vezme, můžete mít na každém prstě deset šaten. To musí být úžasný pocit, ne?

○Nikdy jsem nebyla žádná světoběžnice a o žádnou popularitu jsem nikdy nestála. Nejraději bych zestárla na svém místě obklopená svými milovanými „béčáky.“ Tohle věčné šoupání a přetahování už mě unavuje. Je sice pravda, že jsem procestovala téměř celou oblast šaten, ale už mám také svůj věk a potřebuji trošku klidu!

•To mě mrzí, že se s Vámi takhle nepěkně zachází. Jeden by řekl, že musí být příjemné být takhle obletována. Už Vás nebudu trápit, mám poslední otázku: Pobyt ve které šatně, kromě Vaší domácí, Vám byl nejpříjemnější?

○Ano, jak ovšem víte, jsem jen lavička, a tak se bohužel nemohu bránit. Doufám, že se teď konečně svět dozví o této situaci a něco s tím udělá. Jak jsem řekla, navštívila jsem spoustu míst. Nemohu říci, zda bylo lépe ve vzdálené Oktávě, nebo v 1. C, ale řeknu vám, kde jsem se cítila nejhůře. Byly to šatny 2. A a 2. C, protože jsem skrze klec sledovala, jak moje nebohé děti z Béčka truchlí kvůli mé ztrátě a smutně posedávají po zemi, a nemohla jsem s tím nic udělat. Něco takového už nechci nikdy zažít! V šatně 2. B je mi nejlépe. Prosím, přestaňte mě přetahovat z místa na místo a nechte mě zestárnout doma, mezi mými nejbližšími!...

 

 

Byla – nebyla Septimánská Trojice Svatá

Petra Tomášková, Albert Halenka, Eva Moravcová (septima)

Pilně studuji každičký den,

extrémně krásně kreslím,

topit se v úkolech, to je můj sen -

radostí ani nespím;

ale občas kecám...

Ticha krásu plně ctím,

o nesmyslech ve dne sním,

miluji velkoměst život a ruch

a hudbu hlasitou, až ničí sluch;

šílené myšlenky sídlí mi v hlavě,

kterým se poddávám často až hravě;

okuláry růžové snad na očích nosím,

však mi je neberte, pěkně vás prosím -

ámen!

 

...Ale já mám právo nevypovídat!
Leč přesto bych mohl něco říci.
Budete sami muset hádat, kdo jsem!
Est-li uhádnete, zajdeme na jedno a poznáme se.
Radeji vlastně na jednu... Hádanka:
Tváře umouněné od popela, ale kominík to není!
Hrdina, kterého si Gympl zasluhuje!
Ale ne ten, kterého zrovna potřebuje.
Leč jsem ten jeden, kterého se bojí...
Ej, ono Vám toto nepomohlo, tak už nevím.
Naděje ale umírá poslední…
Když tedy nepočítám černý humor!
Ahoj!

 

Emocionální                 Emoce mě srazí a oči mě pak zradí.

Věřící                           Víra můj náhled na svět mění.

Agresivní                     A občas mám cholerické vření.

Mudrlantská                Mám snad až příliš mnoho štiplavých dodatků.

Opravdová                  Okolí se snažím neklamat, i sama sebe.

Racionální                    Rozum a vědění vyžaduji (i přes svou víru).

Amuzikální                   Akordům, notám a hlavně rytmu jen málo rozumím.

Vtipná                         V mé společnosti se občas dobře pobavíte.

Cynická                       Civilizaci a svět jen málokdy vidím růžově.

Otravná                                   Občas jsem někde navíc (mému bratru snad nejvíc).

Vážná                          V některých chvílích srandu nechápu a nestrpím.

Ale jsem to já              Ale jsem to já, Eva Moravcová…

 

 

Bylo - nebylo jedno hádě…

Štěpán Bartoš a Viktor Mrázek, tercie

 

Bylo nebylo jedno mládě, na Gymnáziu hádě! Bylo z vajíčka, ale mělo svého tatíčka (Štěpána) a strýčka (Viktora)! Užovka červená (Elaphe guttata), spíše však barevně skvrnitá. To hádě, ta užovka – a přitom ten Alfréd (jméno její - jeho!). V malém terárijku žilo, žila, žil – myšky živé i zmrzlé žralo, žrala, žral! Rostlo, rostla, rostl – do metru chybí nemnoho!

Studentstvo ctí charitu – světluškuje, bílopastelkuje, hvězdicuje a kopretinkuje proti rakovině, podporuje Haiťánka, a ecce! I o Alfréda se postarali vzdělanci mladí! Terárium bylo malé, nebylo již vhodné…; had děkuje za nové bydlo, v němž má i neptačí bidlo, obě by/idla mu svědčí. Alfréd si hoví v gymnaziálním hadím doupěti!

To je vyprávěnka, ne pohádka – bajka o malém hadovi!

 

Bylo – nebylo, dospívání se vloudilo

Jakub Kocurek, oktáva

 

Dospělost začíná, když…

jste moc staří na pohádky,

si uvědomíte, že Tom je chudák a Jerry malá svině,

začnete odmlouvat rodičům,

se přestanete držet rodičů za ručičku,

jezdíte na kole bez helmy,

se začnete sprchovat každý den,

se začnete vonět pokaždé, jdete-li ven,

děláte věci jen tak-bez důvodu,

vám narostou chlupy,

se začnete holit…

…i na citlivých místech,

kašlete na domácí úkoly,

nepomáháte doma rodičům,

vám začne záležet na názoru ostatních…

…a naopak jiné názory vám jsou srdečně jedno,

chodíte domů po 22. hodině,

utrácíte více peněz než dostáváte,

chodíte do hospody na „jedno“,

se poprvé poblijete z alkoholu,

je vám jedno, co dostanete na vysvědčení,

děláte jen to, co sami chcete,

vás kamarád dotáhne ve dvě ráno na schody před dům, zazvoní a uteče,

rodiče odjedou na víkend…

…a vy uděláte doma párty,

poprvé zkusíte sex,

se probudíte ve dvě odpoledne u úplně cizích lidí…

Ale rozhodně nezačíná v 18!

 

Bylo – nebylo tisícero způsobů dospělosti

Tereza Poláchová, oktáva

 

Dospělost začíná, když obdržíte řidičský průkaz. Dospělost začíná, když si uvědomíte, co můžete způsobit, když jej máte. Dospělost začíná, když o něj přijdete. Dospělost začíná, když jdete jako zletilý poprvé na diskotéku. Dospělost začíná, když se z diskotéky vrátíte úplně střízlivý. Dospělost začíná, když se nabídnete kamarádům a rozvážíte je ovíněné domů z diskotéky. Dospělost začíná, když jdete na vysokou. Dospělost začíná, když si uvědomíte, že to asi nebyl nejlepší nápad, a rozhodnete se jít raději vydělávat peníze. Dospělost začíná, když si založíte spořicí účet. Dospělost začíná, když si hledáte své první pracovní místo. Dospělost začíná, když zjistíte, že to není tak jednoduché, jak jste si mysleli. Dospělost začíná, když si práci najdete. Dospělost začíná, ale nekončí, když o práci přijdete. Dospělost začíná, když si uvědomíte, že odejít z vysoké nebylo moudré rozhodnutí. Dospělost začíná, když začnete znovu studovat, a tentokrát úspěšně studia dokončíte. Dospělost začíná, když si najdeta partnera a založíte rodinu. Dospělost začíná, když si založíte penzijní fond. Dospělost začíná, když jedete na první dovolenou do Bulharska. Dospělost začíná, když svěříte sousedce své klíče od bytu. Dospělost začíná, když vás vykradou (že by sousedka?)!

Pro každého začala dospělost jindy a jiným způsobem a pro někoho třeba ještě nezačala vůbec. Myslím, že pro všechny začala a začíná tím, že si uvědomujeme, že všichni děláme, ač se na první pohled nezdá, hloupá rozhodnutí. A tím dospělým a moudrým se stáváme, když věříme, že přešlapy nás posouvají dál!

 

 

Jaká byla – nebyla nedávná minulost?!

Václav Havlíček, maturant Gymnázia (květen 2014)

 

Zvedám tři prsty a toužím po spravedlnosti.

Té čisté a stříbrné,

té nikdy není dosti.

 

Je slepá, a přece nám utíká.

 

Poctiví ji vzývají,

zloději proklínají,

mocní by ji rádi ovládali.

 

Zvedám tři prsty a vzpomínám,

vzpomínám na ty, kteří

ji chránili.

 

Na ty, kteří

tahali z bláta čest národa.

 

Na ty, kteří

bojovali za pravdu a lásku.

 

Byl to čistý úmysl hodný úcty.

Sklidili smích.

Jak smutné.

 

Najde se takových víc?

Nebo už je pozdě?

 

Zvedám tři prsty.

Pak jeden sklopím.

Zbylé roztáhnu do tvaru V.

Děkuji, pane Havle.

 

Byly – nebyly ty verše o jaru?!

 

Tající sníh.

Potůčky na silnici.

Kamínky odolávající návalům vody.

Uklízecí auto

všechny ty statečné, odvážné kamínky

zamete!

Hrdinové prostě někdy překážejí.

Dělají nepořádek.

A taky lezou do podrážek…

 

 

Bylo – nebylo to pouze ve snu?!

Eliška Mostecká, sekunda

 

Sirény nepřestávaly pištět.

Sedla jsem si na studený kámen a objala si rukama kolena. Za očima jsem ucítila vlhko, ale bylo mi to jedno, stejně to v přítmí jeskyně nebylo vidět. Další neohlášený déšť, další oběti, další smutnící rodiny, další mrtví lidé, po kterých ode dneška neštěkne ani pes.

Ani jsem si neuvědomila, že vedle mě někdo sedí, dokud nepromluvila.

„Kiro,“ začala Marietta „neber si to tak, vždyť to není tvoje chyba. Takhle to tady prostě chodí.“

Neodpověděla jsem. Neměla jsem sílu něco… cokoli říct. Pokračovala tedy dál, zatímco já zarputile sledovala podlahu, kterou jsem znala skoro nazpaměť.

„Hele, buď ráda, že umřeli ti, které jsi neznala osobně. A navíc já tu pro tebe budu napořád.“

„Ale neměla bys!“ vyletěla jsem na ni „Ty jsi moje malá sestřička. To já mám chránit tebe a ne naopak! Ale od té doby, co začaly kyselé deště, jsme se samy sobě…“ zbytek věty zůstal viset ve vzduchu. Každý jistě tušil, že to slovo mělo být odcizily, ale nikoho by to ani nenapadlo říci nahlas. Všichni lidé tiše naslouchali naší rozmluvě. Nevadilo mi to. Už jsem si zvykla a pochopila, že nikdy nebudu mít soukromí.

Sestra na mě chvíli tiše hleděla s výtkou v očích a potom, bez jediného slova, vstala a rozběhla se do svého výklenku ve skále. Zkrátka… nejsem vzorná starší sestra.

Sirény ztichly.

Rozhlédla jsem se po celé jeskyni. Bylo v ní namačkáno asi padesát lidí. Každý z nich měl na sobě to stejné. Nikdo tady nenosil tílko nebo kraťasy. Všichni jsme se snažili mít co nejvíce zakrytou kůži, a proto holky musely potlačit svou marnivost a každý měl na sobě kombinézu ze zlatého vlákna, která kryla i nohy, ruce i krk, a tyrkysovou přilbu, jež, dle vědců, také chránila před kyselinou. Ale o tom jsem vážně pochybovala, protože pokud vím, tak před kyselinou sírovou vás ochrání jen platina a zlato. A ta přilba nebyla zase tak těžká, aby byla z některé z těchto vzácností.

Jeden voják přišel ke svému veliteli a něco mu pošeptal do ucha. Na to velitel vstal a svým hlubokým, zvučným hlasem se nás zeptal, jestli se někdo hlásí na hledání přeživších. Přihlásila jsem se, i když jsem věděla, že tak dlouhý déšť nemohl nikdo přežít! Potřebovala jsem na vzduch! Marietta se přihlásila taky, stejně jako vždycky. Moje obětavá sestřička chce vždycky pomoct. Jeden kluk, asi čtrnáctiletý, vstal a donesl vojákům stříbrný sáček, tedy jídlo na celý den. Poprvé když jsem ho ochutnala, bylo to to nejodpornější, co jsem kdy jedla, ale časem jsem si zvykla.

Když jsme šly ven, odchytila jsem sestru a zašeptala jí: „Promiň.“ Usmála se, ale dost slabě. Pochopila jsem, že tohle ji zasáhlo. Ne, nikdy nebudu vzorná starší sestra.

Na většinu obchůzek jsem vždy chodila já, sestra a někteří vojáci, kteří to měli nařízeno. Já chodila jen proto, že venku to bylo lepší než vevnitř. Dvě stě metrů čtverečních může znít jako hodně místa, ale zkuste se o ně dělit s padesáti lidmi. Brzo mi to začalo lézt na mozek.

Prohlížela jsem si krajinu, to nehostinné místo, a přemýšlela, jak mohlo být kdysi tak krásné, jak se píše v těch pěti knihách, které se jako jediné dochovaly. Zelená tráva… dávno ne. Modré nebe… chacha. Květiny… co to je? Takhle smýšlelo hodně lidí. Všichni přestali doufat, pochopili a pozapomněli.

Místo toho jsem hleděla na smutnou, vyschlou, hnědou krajinu, která již dlouhou dobu nepoznala opravdový déšť. Jak mohla tohle všechno způsobit sopka? Jedna pitomá sopka?! Nejsem vědkyně, neznám přesné podrobnosti, ale hrubý náčrtek situace nám řekli. Vybuchla sopka, kyselina sírová se dostala do atmosféry, v mracích se rozhodla zase se vrátit, a tak poprvé zapršelo. Při prvním dešti mi umřela máma. Mě, tátu a Mariettu zachránila vláda, protože se snažili sehnat lidi, kteří by mohli přežít, kdyby jim poskytli bunkry vyztužené platinou. Táta byl vynikající doktor, sestra a já jsme byly ještě děti, a ty brali především. Proto byly první roky tak strašně náročné, děti totiž nemohly pracovat a dospělí makali dvakrát tolik.

Před měsícem ale táta zůstal venku a od té doby jsme se se sestrou staraly samy o sebe.

Zatímco jsem byla ztracena v úvahách, došli jsme až na konec cesty, kde nějaký muž zkontroloval tep ležící dívce s rozleptanou tváří. Oblečení vás nezachrání, jen oddálí smrt. Když zavrtěl hlavou, rozhodli jsme se už vrátit.

Najednou Marietta vykřikla. Otočila jsem se, abych se zeptala, co se děje, ale nikde jsem ji neviděla. Během okamžiku, kdy jsem vůbec nic nechápala, měli ostatní čas doběhnout na místo, kde předtím sestra stála.

Marietta se propadla do polorozežraného sklepa. Klekla jsem si na všechny čtyři, abych rozložila váhu, a naklonila jsem se nad propadliště, abych zkontrolovala, jestli žije. Pohnula se.

„Jsem v pohodě!“ zakřičela k nám nahoru. „Jenom trochu polámaná.“ Všimla jsem si, že spadla na nějaké staré sáňky. Velmi staré, protože si nepamatuji, kdy naposledy sněžilo. Nejdřív globální oteplování a teď kyselina tomu zabránily.

Jeden muž se začal přehrabovat v batohu a vytáhl provaz. Podal mi ho a já ho přivázala k dřevěnému trámu a doufala, že vydrží. Druhý konec jsem hodila dolů.

A v té chvíli zazněly znovu sirény.

Ochota lidí klesla k nule a všichni se rozeběhli zpátky do jeskyně. Zůstala jsem jen já a Marietta, která se snažila co nejrychleji vyšplhat nahoru. Přesto mi to připadalo jako hodiny, než konečně stála vedle mě.

Chytla jsem ji za ruku a společně jsme sprintem vyrazily do úkrytu. Na nebi se mraky začaly stahovat do zvláštních tvarů. Přelévaly se z kysele žluté až do tmavě černé, jako by čarodějovo poslední kouzlo bylo vyhrát si s barvami.

Začalo kapat, ale strach potlačil všechnu bolest. Zdrhaly jsme zpět, ale já už věděla, že to nestihneme.

Sirény nepřestávaly pištět…

 

 

Bylo – nebylo vědomí?!

Vojtěch Ondryáš, 3. C gymnázia

 

Žijeme. Každý z nás žije svůj každodenní shon, prožíváme dobré i špatné, uspokojujeme své biologické potřeby… A málokdo si uvědomuje, že naše Vědomí, naše svobodná mysl je snad nejúžasnější existence celého Vesmíru. Říkám si, zda Vědomí není druhem prapodstaty Kosmu?!

Bylo Vědomí při zrození Vesmíru?! Jak je možné, že jsou všechny fyzikální jednotky navoleny právě tak, aby existoval Člověk, respektive Život?! Vždyť by stačilo tak málo – např. aby síla elektromagnetická byla slabší než gravitační… Pohroma! Nikdy by nevznikly atomové obaly, tudíž by všechna hmota Vesmíru byla soustředěna do atomových jader a všechny prvky by měly totožné vlastnosti…Naštěstí je tomu jinak – elektromagnetická síla je o 10 na 43. silnější než gravitační, elektrony v obalech vesele tvoří fyzikální a chemické vlastnosti prvků, a Příroda je proto tak nádherná a dech beroucí!

Jsme tedy důsledkem tzv. antropického principu a jistého druhu multiversa…

Je Vědomí vpleteno do základů Vesmíru?! Šílené myšlenky mě iritují… O lidském mozku víme např. to, že je řízen elektrickými impulsy – velmi „běžně“! Proč by tedy Vědomí nemohlo bát běžné, dokonce nezbytné v celém Kosmu?!

Mnozí mi zajisté oponují tím, že k Vědomí je potřeba Život! Polemizuji – je známo, že pokud pohlížíme na Vesmír pomocí tzv. strunové teorie, nic není tak, jak se jeví na první pohled… (tedy „žijeme ve čtyřrozměrném časoprostoru, ale dle strunové teorie je rozměrů jedenáct! Částice pak nejsou bodové, hmotné koule, ale struny, jež se v prostoru vlní a pohybují tak, že připomínají bodovou částici s určitými vlastnostmi)!

Proč by tedy Vědomí nemohlo být hlubokou podstatou Vesmíru, aniž si to uvědomujeme?!

Hlodají ve mně myšlenky na tak mystickou, mocnou, záhadnou a pochopení unikající entitu. Mám pocit marnosti, neboť lidská bytost – přes všechnu vyspělost, přes všechen pokrok – mé dilema nevyřeší a mou otázku Vědomí a Vesmíru nezodpoví…

 

 

 

Byla – nebyla Černá skála

Jana Pospíšilová, 3. C gymnázia

 

Seděla tam, smutná byla,

pár kapek slz uronila,

pořád o něm přemýšlela,

cítila se provinilá.

 

Kde je tomu Princi konec?

Zmizel snad?

Zazvonil už zvonec?!

 

Její vlasy, dlouhé, plavé,

ve větru vlály, zmáčené od slz.

Seděla u Černé skály!

 

Černá skála, kde lidé se ztráceli,

prokletá byla,

Nekonečno let tam stojí sama, plná strachu!

Možná Princ zabloudil tam, kde mohyla,

mohyla neštěstí a zatracení, zvětralá v prachu…

 

Marně Víla hledá Prince -

za skálou labyrint plný léček…

Každý, kdo se ztratí, po pár dnech zkamení…

Víla o tom nevěděla…

 

Smutná vrací se do domu svého,

smiřuje se, na Prince nečeká…

Když však najednou spatřila stín…

Byl to princ, růži v ruce!

Celou cestu byl tu s ní…

i nyní, při západu Slunce!

 

 

Matematická pohádka

Anna Borková, 3. C gymnázia

 

Bylo – nebylo jedno malé Gymnaziální království. Tato říše měla rozvážného a spravedlivého krále, organizačně schopnou první dámu a spoustu vzdělaných rádců a kultivovaných dvorních dam… Většinu obyvatelstva tvořili poddaní!

Všichni zde žili spokojeně, svorně, až…?! V jednom z rádců zakuklen byl mocný a záludný čaroděj. Rád  poddané trápil trigonometrickými vzorci a zadával jim ty nejsložitější příklady, nemající snad řešení… nesplnili-li požadované, tvrdě byli trestáni!

V pololetí a na konci školního roku se čaroděj proměnil ve velkého a děsivého draka, jenž ty méně bystré chtěl z království vykázat (anebo sežrat)!

Jedna děvečka však jeho drápiskům vzdorovala! Strastiplnou cestou, anabází studia a poznání! Doprovázel ji moudrý pocestný Google, ale i kořenářka Wikipedie!

A jaký je konec? Zeptejte se děvečky!

 

 

 

Vše nejdříve bylo, a pak již ne…

Pavla Skřivánková, 3. C gymnázia

 

Snáší se tma na celý svět,

země začíná se chvět,

světlo pohltila temnota

a nelze to vzít zpět.

 

Pole, louky, lesy obestřela mlha,

hrůza v srdcích smrtelníků číhá,

ze všech koutů ozývá se křik,

pouto života se trhá.

 

Jako kartičky karetní

domy se bortí,

zvířata při útěku do trávy klesají

a lidé v záplavách suti se hroutí.

 

Všudypřítomná smrt potichu jásá,

hleďte – při hází zkáza,

oheň proměnil radost v peklo,

již není naděje – ba žádná spása.

 

Nikdy nebyla nouze o sobce,

o zlobu, nenávist, pomsty lovce,

proto nyní modleme se –

brzy budeme ležet

všichni hnijící

ve vlastní hrobce…

 

 

 

Bylo – nebylo

Jiří Pavelka, 3. C gymnázia

 

Srdce v ohni – spalující žár,

slzy tančí na tváři,

zneužitý lásky dar,

slzy ztrácejí se v polštáři.

 

Z ticha křik a bolest z prázdnoty,

noc bez měsíce, plná temnoty,

úzkost snáší velmi těžce,

zničí život velmi lehce.

 

Roucho žalu překrylo jí tvář,

pomatená, bez rozumu,

mrtvá klesla na polštář.

 

A tak zhasla další svíce,

nad hrobem pláče květina.

Prosím Vás, již nikdy více,

nna byla nevinná.

 

Ve stínu Jeruzaléma purpurová řeka pramení,

a kdo vysvětlí dítěti mrtvému,

že položilo život při svatém tažení?

 

Ve znamení kříže svatého

umřely jich tisíce…

 

 

Fotbalová zrada

Ondřej Miterko, 3. C gymnázia

Bylo – nebylo! Byl jednou jeden… Tímto klišé začíná téměř každá pohádka, bajka nebo babskotržní povídačka! Pořád ovšem lepší takový úvod, než historky dnešních teenagerů, začínající slovy „blilo, neblilo“! Uvedu svoji sportovní zkazku také tímto úslovím, ale nevydám se na stezku klasické pohádky, nýbrž na pouť pohádkové reportáže…

Bylo – nebylo! 93. minuta, stav zápasu nerozhodný 2 : 2, hosté ze Šumperka na půdě Vsetína horko-těžko přijímají onen výsledek s vyčítavým pocitem vůči vlastnímu brankáři… V podobném znění byl napsán i titulek v novinách!  Události před tímto závěrem probíhaly asi takto:

O tři hodiny dříve… Dorazili jsme na hřiště vsetínského fotbalového klubu, kam jsme přijeli sehrát velice důležitý zápas a nasytit tak bestii v podobě pěti porážek v řadě a dát prohrám navždy sbohem… Od začátku hvizdu to byl boj! Skvěle zahraný rohový kop a záda našeho kapitána, jimiž vstřelil gól pro stav 0 : 1, nám zajistily poklidné vedení! Druhý poločas začal slibně, soupeř nestíhal naše hladové vlky v útoku, obrana domácích hasila jeden požár za druhým…Ten nejmenší plamínek přerostl v gól. Náš kapitán, tentokrát nohou, se opět prosadil – na 0 : 2! Nečekaně však náš brankář podklouzl při výběhu proti míči, snažil se zastavit domácího útočníka – ale fauloval! Červená karta, penalta, odchod na střídačku! Do brány nastoupil náš nejmenší hráč – s mohutným kopem si poradit nedokázal, proto 1 : 2!. Onen okamžik v 72. minutě s sebou přinesl situaci 11 versus 10, což značně vyhovovalo domácím! Tato krvácející rána způsobila stav 2 : 2, tedy onu potupnou remízu… a pohádka se šťastným koncem se nekonala! Takže nebylo to dobré…

 

 

-eru Vám na to, pánové!

Matylda Königová, 3. C

 

Bylo – nebylo,

vše, co nezbylo.

Nezbylo vášně,

nezbylo úcty,

nezbyl ani ten vzrušující dotek ústy…

 

Snad možná touha.

Touha, že to vše je

jakási nepodepsaná smlouva.