Ročníky: | 2005 | 2006 | 2007 | 2008 | 2009 | 2010 | 2011 | 2012 | 2013 | 2014 | 2015 | 2016 | 2017 | 2018 |

Výsledky soutěže Bylo nás...

Bylo nás...? aneb

Moje příhody s kamarády

 

Výtvarná část

 

1. kategorie: MŠ. V této kategorii byly oceněny práce bez určení pořadí.

Pamětní list:

Samuel Šubčík 6 let                 MŠ Sluníčko, Vrchlického, Šumperk

Terezie Vizinová 6 let   MŠ Sluníčko, Vrchlického, Šumperk

Ondřej Ščuglík 6 let                 MŠ Sluníčko, Velké Losiny

Kristian Březina 6 let                MŠ Polní, Bludov

Agáta Bartošová 6 let              ZŠ a MŠ Školní, Štíty

 

II.kategorie: 1. až 5.třída ZŠ

1.místo Sára Valentová 7 let             VO ZUŠ Šumperk

2.místo Alenka Kubíčková 7,5 let        VO ZUŠ Šumperk

3.místo             Viktorie Gűttlerová 7 let           VO ZUŠ Šumperk

3.místo Anna Kateřina Horová 5.tř.     VO ZUŠ Šumperk

 

III.kategorie 6. až 9.třída ZŠ + nižší Gymnázium

1.místo Denis Válek 13 let                   VO ZUŠ Šumperk

2.místo Michaela Höpflerová 12 let        VO ZUŠ Šumperk

 

IV.kategorie: SŠ a VOŠ

1.místo Hana Mutínová 18 let              Gymnázium Šumperk

 

Výtvarné soutěže se účastnilo 139 dětí ze 4 MŠ a 5 škol.

 

Literární část

 

Poezie - kategorie II: 1. až 5.třída ZŠ

Pamětní list       Daniel Mádr     Kamarádi         ZŠ Chromeč

 

Poezie - kategorie IV:  SŠ a VOŠ

1.místo Veronika Rudyová       Bylo nás...                                          Gymnázium

2.místo Barbora Heřmanská     Jak jsme na louce hledali kobylky             Gymnázium

3.místo František Dolníček       První láska                                          Gymnázium

 

Próza - kategorie II:

Pamětní list       Nikola Hýblová           Ztracená peněženka                 ZŠ Chromeč

 

Próza - kategorie III: 6. až 9.třída ZŠ + nižší Gymnázium

1. místo            Alžběta Fahrnerová      Byli jsme 3                            Gymnázium

2. místo            Kamila Baslarová         Mokré stránky románu 14 let

3. místo            Barbora Benešová       Bylo nás 70                            Gymnázium

 

 

Próza - kategorie IV: SŠ a VOŠ

1.místo Albert Halenka Byli jsme tři                               Gymnázium

Ondřej Miterko           Bylo, je a bude nás jedenáct    Gymnázium

2.místo Daniela Stejskalová    Fejsbukový nepřítel         Gymnázium

Kateřina Jurníková      Světlo na konci kanálu     SOŠ Šumperk

3.místo Karolína Turická         Bylo nás pět, aneb         SZŠ Šumperk

Pamětní list Milan Prousek            Papoušek         VOŠ a SŠ automobilní Zábřeh

 

Do soutěže se přihlásilo 43 autorů ze 6 škol

 

Slavnostní předání cen a zahájení výstavy výtvarných prací proběhlo v sobotu 9.listopadu 2013 v 9.30 v kině OKO.

Vítězné literární práce:

!Vystavené texty neprošly jazykovou úpravou.

 

Kategorie: 1. - 5. třída ZŠ

Daniel Mádr, 9 let, ZŠ Chromeč

Kamarádi

 

Můj kamarád Mates

má barevný notes.

Pořád si tam něco píše,

a mě říká je: "Buď tiše."

Nechce mi ho ukázat

i tak je můj kamarád.

Jednou ráno řekl: "Dane

nevytáhneme si saně?

Sedneme si pěkně na ně

a pak sjedem dolů, Dane.

Musíme být opatrní

nebo zastavíme v trní.

Bude velká sranda.

Půjde celá banda.

Pepa, Lojza, Bětka

budem dole hnedka."

Už jsme dole, už jsme tam

lepší legraci neznám.

 

Nikola Hýblová, 9 let, ZŠ Chromeč

Ztracená paněženka

 

Ztracená peněženka

Jednou, když zrovna pršelo, poslala máma mě a moji kamarádku Johanku se psem do obchodu nakoupit. Do kapsy od mikiny jsem si dala peněženku se stokorunou. A tak jsme si vzaly deštník a šly jsme.

Když jsme došly k obchodu, zjistila jsem, že v kapse peněženku nemám. A tak Johanka navrhla, že půjdeme zpátky domů po cestě a že se budeme koukat do kaluží. Naproti nám šla máma a říkala nám, že peněženku našli nějací lidé a volali z obecního úřadu, že je peněženka tam. A tak jsme běžely s Johankou na obecní úřad. Tam jsme přivázaly psa k popelnici a vešly jsme dovnitř. Paní matrikářku jsme poprosili, aby nám peněženku vrátila. Když nám ji vydala, odvázaly jsme psa a běžely jsme do obchodu.

Cestou nám vítr obrátil deštník, tak jsme ho tam spravovaly. Když jsme došly do obchodu, otevřela jsem peněženku a vyndala jsem z ní dvacet korun, ale jedna koruna se mi zakutálela pod pult, a tak ji Johana vytahovala deštníkem. Když jsme všechen nákup nakoupily, šly jsme domů.

Doma jsme si daly na topení ponožky, protože jsme je měly celé promáčené. A taky nám byla zima, tak jsme si napustily teplou vanu a vykoupaly jsme se. Až jsme se vykoupaly, půjčila jsem Johaně oblečení, protože je měla celé mokré.

Obě rády na tuto příhodu vzpomínáme a rády ji vyprávíme ostatním kamarádům.

 

Kategorie: 6. - 9. třída ZŠ + nižší gymnázium

1.místo

 

BYLI JSME 3

 

To, co mě probudilo, bylo jakési pípání. Oči mám pevně slepené. Proto ze sebe chci vypravit jen: „Mami, prosím tě, vypneš ten budík? Za pět minut vstanu.“ Moje pusa však neřekne nic. Nemůžu se hýbat. Jsem jako v nějaké noční můře. Konečně se mi podařilo otevřít oči.

 

Koukám na bílý strop, ale není na něm můj plakát se psem. Není na něm nic, jen protipožární zařízení. „Co to doprčic je?“ Pořád se ozývá to pípání, které se stává nesnesitelným. Aha. Už si na něco vzpomínám. Na bílý sníh, na hvězdy nad mou hlavou a na prudký náraz a pád. Dlouhý pád, při kterém jsem si myslela, že nikdy neskončí. Jsem v nemocnici?  Asi ano. Proto se pokusím volat na zdravotní sestru. Z pusy mi vyjde jen sípot. Pokouším se dosáhnout rukou na čudlík vedle mé postele. Je na něm nápis OBSLUHA - STISKNĚTE. Konečně jsem na něj dosáhla. Ani ne za dvacet vteřin přibíhá do pokoje sestřička. „A, už jsi se probrala? To budou mít vaši radost.“ Usmívá se na mě jak na nějakého blbce. „Co mi je?“ ptám se. Jen šeptám, ale sestřička s tím má asi zkušenosti, takže mě slyší. „ No, přece jsi spadla z té skály v zimě, když tě… Aha, ty si to asi nepamatuješ. Víš holčičko…“

 

Nesnáším, když mi někdo říká holčičko, ale nemohla jsem křičet. Jediné slovo bylo jako tisíc jiných. „Byla jsi prý na lyžáku se školou a v noci jste měli bojovku. Prý byla s druhou třídou a nějací kluci vás natlačili na skálu. Jeden z nich tě strčil, pod tebou se propadnul kus sněhového převisu a ty jsi spadla dolů. Měla jsi štěstí, že sněhu dole bylo dost a…“

 

Neposlouchala jsem. Bylo mi strašně špatně. Už se mi vše vybavovalo. Začala jsem přemýšlet, a ani jsem si nevšimla že sestřička odešla. |Asi měla práci jinde. Nevadí.  Za dalších pár dní jsem zjistila všechny porouchané části mého těla. Řekl mi o nich doktor. Jedna zlomená klíční kost, levá ruka, otřes mozku a zlomeniny na obou nohách. Zjistila jsem, že mi dělali několik operací. A vidíte to. Já zase nic nevím. Víte, co ale bylo nejhorší? Primář mi řekl, že nebudu chodit. Když jsem se to dozvěděla, chtělo se mi zvracet. Ale aby mě utěšil, řekl mi, že to je jen dočasně. Tedy dočasně. Pokud bych chtěla znovu chodit, musela bych trénovat jako blázen, nebo být celý život na lůžku. Co byste si vybrali vy? Já cvičení.

 

Nejvíc mi chyběla moje třída. Naši mě navštěvovali tolik, že mi to bylo až nepříjemný, a navíc mamka pořád brečela. No, celá třída mi nechyběla, třeba Vlasťa, František nebo ta mrcha Agáta, ale nejvíc mi chyběly moje dvě kamarádky, Eva, a Kiki. Byly vážně fajn, ale nemohly za mnou chodit. Což byla vážně pořádná otrava. Jednoho dne ale přišly. Nejlepší věc za celý strašný pobyt v nemocnici. Přinesly obrovský puget mých oblíbených květin. Šeříku. Jakmile vešly, celý můj malinký pokoj zaplavila omamná vůně. Vůně toho nejkrásnějšího keře. „Čau Hani!“ Vykřikly hned vesele, jen co mě našly mezi přístroji. „Čau holky.“ Zašeptala jsem. Kiki, která kytku držela, mi ji vrazila skoro do nosu. „Koukej co pro tebe máme. Sou z našeho parku.“ Abyste pochopili, náš park nemyslela, že bychom si ho vysadili, ale že jsme tam trávily podstatnou část doby mimo školu. Naše oblíbené místo bylo pod šeříkem s bílými květy a z právě z něj kytice pocházela. „Díky.“ Kytku holky položili na stůl. „Nevěřila bys, co se stalo. Ága se rozešla s Honzou! A ten si hned vzal ‚pod svá křídla‘ jinou holku. Tentokrát je z áčka. Jo a Franta…“ No nemusím vám doufám vykládat, co udělal Franta za blbost na výletě.

 

Podstatné je to, že holky se mnou teď byly každý den, včetně víkendu. A každý čtvrtý den mi přinesly nějakou kytku. Moc mě mrzelo, když sem se ráno probudila a šeříky byly zvadlé, a ony to věděly. Začaly mi terapie. Hrozně mě to bolelo. Každý den mě přišla terapeutka mučit. Pořád jsem se musela snažit s nohama pohybovat. Pokaždé, když odešla, jsem se rozbrečela. Hele, neodsuzujte mě laskavě. Kdybyste vy skončili bez noh a nutili vás s nima učit gymnastiku, taky by vám nebylo do smíchu. Jednoho dne to bylo obzvlášť strašný. Myslela jsem, že umřu. Když ta doktorka odešla, já se s očima plnýma slz zakoukala z okna. Měla jsem nejlepší pokoj. Byl v přízemí a bylo z něj vidět do nemocničního parku, kde chodili pacienti. Dneska bylo náramně. Slunce svítilo a ptáci zpívali jako na superstar. No jaro. Kdo by ho neměl rád. A teď se dostavil další proud slz. Všichni můžou být venku, jen já musím ležet jako v blázinci. Dostala jsem vztek na celý svět.  Řekla jsem si, že všechno vzdám. Že než mít ještě jednu terapii, tak skočím z okna, i když jsem nevěděla, jak to provést.

 

Najednou jsem ale uviděla malé semínko pampelišky. Letělo vzduchem a snášelo se k zemi. Už se jí skoro dotýkalo, ale najednou se vzchopilo pod poryvem větru a vzneslo se do vzduchu. Proletělo otevřeným oknem přímo na mou peřinu. Opatrně jsem ho zvedla. Je to znamení, že když seš na dně, máš to ještě zkusit? Napadlo mě. Rozevřela jsem dlaň a foukla. Ruka mě při tom zabolela, protože jsem ji rychle ohnula. Uviděla jsem na sádře nápis, který mi tam nakreslily holky. Rády malují na sádry. Měla jsem obrázky a nápisy všude.

 

Na tomhle bylo napsáno JSME S TEBOU 4EWER. Slzy, které  byly na ústupu, se zase objevily. „Já to ještě zkusím!“ řekla jsem si pevně. A potom Franta převrátil to pití a to se mu vylilo do rozkroku!“ Kiki tlačila můj vozík. Já jsem nechala slunce, ať mě paprsky opaluje kůži, která mi po pobytu v nemocnici zbělala. „Tak fajn, princezno. Tady máš berle. Aspoň pár kroků, jo?“ Eva mi podala berle  a Kiki zastavila. Zhluboka jsem se nadechla. Vstala jsem a všechnu sílu dala do nohou. Udělala jsem krok. Dva. Nohy mě bolely, ale šla jsem dál. Koukala jsem na ně, jak se pomalu šinou vpřed. Nedívala jsem se ale na cestu. „POZOR HANI!“ slyším hlasy. Pozdě. Narazila jsem do stromu. Skutálela jsem se na zem. Pomalu jsem otevřela zavřené oči. Nade mnou kvetl šeřík. Já se začala smát. Holky ke mně přiběhly. „Seš v pohodě?“ „Není Kikčo. Utrpěla další otřes mozku a trpí debilitou. Koukej, jak se culí!“ „Neurážej mrzáčka!“ křikla Kikča a povalila Evu na zem. Začaly se prát. Já se podívala na modrou oblohu, a spatřila jsem malé semínko pampelišky, které mi přeletělo před hlavou a

usadilo se do trávy.

Alžběta Fahrnerová

Prima A

Gymnázium, Šumperk

 

2.místo

Mokré stránky románu

Seděla jsem na lavičce v parku se slunečními brýlemi na očích a s obrovskými rozevřenými novinami, za které jsem schovala tvář. Z pod oněch tiskovin mi vykukovali vlastně jenom nohy v sukni a v podkolenkách. Mé oči se snažily přes černá skla  najít ve zpravodaji článek neobsahující v titulku slova deficit státního rozpočtu, neboť za chvíli uplyne už druhá půlhodina mého čekání a místo slibovaného napětí se zatím dostavila jenom nuda. Nervozně jsem vyfukovala bubliny ze zelené žvýkačky. Kdyby to viděla moje máma, dala by mi za úkol vyplnit pracovní list na téma žaludeční vředy, ale většina tajných agentů v amerických filmech se bez žvýkačky neobejde.

Právě když i poslední zbytky mé trpělivosti tiše anihilovaly, uslyšela jsem na betonovém chodníku zacvakat psí drápky. Někdo a jeho pes se rádoby nenápadně zastavili před mojí papírovou clonou.

„Paříž je nejhezčí v dešti.“ vyslovil příchozí smluvené heslo a jeho společník jej potvrdil tlumeným blafnutím.

Pomalu jsem složila noviny. Stál za nimi Oliver se štěňátkem bígla na provázku. Zatvářil se nelibě při pohledu na můj oděv: „Měla jsi se obléct nenápadně, ne jako vždycky. Nejsme nindžové. Připomínáš mi černou vdovu.“

Vskutku na mne nebylo kusu tkaniny, který by nepohlcoval celé viditelné spektrum slunečního světla, jenže já si nevšímala jeho narážek a zrak mi spočinul na jeho kumpánovi. Oliver neměl tolik slušnosti, aby nás představil. Psík vystavoval na odiv své hnědé flíčky, přičemž povědomě nadhazoval uši, až to ve mne vyvolalo podezření, že ho můj kamarád a jeho páníček odcizil Charliemu Brownovi. Aby jste pochopili vzniklou situaci, já se do téhle za vlasy přitažené špionáže zamotala spíš ze zvědavosti, o to jak bude probíhat, než o to co vyšpehuje. Oliverovi se před měsícem porouchal počítač a já měla tu drzost navrhnout mu jako alternativu četbu. Jenomže on se nenechal unášet dílem Oscara Wildea nebo Raye Bradburyho, ačkoliv jsem v to pevně doufala. Naopak se vzhlédl v dětských detektivních příbězích.

Avšak sousloví dětské detektivní příběhy není oficiální název tohoto prapodivného žánru. Děj, který knihy vyprávějí, je stále stejný. Parta tří až pěti výrostků společně se psem nebo opicí nebo třeba yettim objeví záhadné zjevení, či strašidlo. Nakonec tito hrdinní, sotva dvanáctiletí mistři policejního řemesla najdou skupinu zloduchů inscenujících tyto podivné scénky za účelem buď krádeže, pomsty, únosu, anebo jiné podlosti.

Protože měl Oliver před týdnem narozeniny, začal zpracovávat rodiče, a tak mu koupili štěně. Poté dokázal zlanařit dvojčata Danielu a Tomáše. Mimochodem Tomáš právě stojí na nádraží předstíraje čekání na rychlík a Daniela houpe pár metrů odtud malou sestru, zatímco netrpělivě vzhlíží k radniční věži s ciferníkem. Jakmile získal náš Don Quijote své Sanchy Panzy a tvář mu olízl věrný Rocinanta, scházeli mu už jenom větrné mlýny. Nejpřirozeněji vypadal postup - nejprve najít záhadu, následně lapit pachatele. Po týdnu marného čekání na nadpřirozené jevy svolal Oliver poradu, kde prohlásil, že se vzdává pasivního snažení a jde se porozhlédnout po nějakých zbloudilých duších a vlkodlacích. Výsledkem pátrání byl jeden opilý školník v přístěnku na nářadí. Dnes jsme dostali do schránek instrukce s popsanými pozicemi. Cokoliv jiného se Oliver zdráhal nám sdělit, dokonce i teď když nervózně přešlapoval před mojí lavičkou. V nejhorším případě mohl plán zcela otočit na ruby –  sice nemá zločin, ale vyhlédl si potencionálního pachatele.

Nyní zatahal za provázek a Rocinanta, jenž se ve skutečnosti jmenoval Harry, ho loudavě následoval na procházce parkem. Já jsem schovala sluneční brýle do kabelky, a moje žvýkačka spočinula na dně odpadkového koše láskyplně přikrytá novinami nacpanými schodkovým státním rozpočtem. Nenápadně jsem postupovala vpřed po cestičce za nimi, neboť jsme se takhle domluvili, a snažila se vypadat přirozeně v rámci možností. Oliver prošel kolem hřiště. Daniela se snažila stáhnout Ninu z houpačky. Přes trávník se k nám nesla hádka: „Ně. Ně. Nedu.“

„Dostaneš zmrzlinu.“ snažila se Daniela.

„Kde?“ zajímala se Nina. Daniela ji uklidnila slibem: „Za rohem U Luigiho. Fakt přísahám“

Na to se Nina nechala pokojně odtáhnout. Zato Oliver zesinal. Postupovali jsme za sebou jako tři samostatné jednotky i Tomáš se k nám znenadání připojil. Seběhl ze schodů nádražní budovy a na zádech měl krosnu s karimatkou, pravděpodobně vycpanou molitanem. Nina s Danielou už vyšly z parku. Holčička se snažila skákat jenom po bílých pruzích zebry na vedlejší silnici těsně za sady. Zároveň se z oblohy snesly první dešťové kapičky.

„No tak Nino honem! Zmrzlina čeká!“ volala na ni sestra přes náhlý poryv větru šelestící listím mohutných stoletých stromů lemujících park po obvodu. Tomáš přidal do kroku a Oliver zápasil s unaveným Harrym.

Dívky právě spěchali přes dláždění hlavní třídy. Letní šaty se jim cukaly v sílícím vichru. Oliver nesl zmoženého Harryho. Tomova karimatka vypadla z popruhů, rozvinula se a jako létající koberec plula vzduchem. Luigy se usmál, při pohledu na vandráka ženoucího se ulicí na zpět za ztraceným vybavením, pak odnesl z ulice věž židliček.

V kavárně to vonělo zákusky a čokoládou. Zalívalo ji zlatavé světlo, celá místnost pulsovala, jako by žila vlastním životem. Byla to zdravá buňka uprostřed města zužovaného bouří. Zvonek nade dveřmi se rozezněl a na pár chvil vnikl dovnitř vítr. Vstoupila Daniela a děvčátko v růžových šatičkách s tmavými stopami po kapkách.

„Co to bude dámy?“ přitočil se k nim číšník, jakmile dosedly na dřevěné židličky s červeným čalouněním.

„Nino? Nechceš radši horkou čokoládu, když je tam takhle ošklivo?“ zeptala se Daniela a poté, co děvčátko nadšeně zakývalo hlavičkou, si u obsluhy objednala dvakrát čokoládu.

Právě v té chvíli dorazil ke dveřím Oliver. Zatvářil se kysele při pohledu na cedulku hlásající zákaz vstupu se psy a stoupl si pod barevnou stříšku, v té chvíli vypukl liják naplno. Přišla jsem k němu a otevřela pusu k otázce, ale on se odvrátil, a tudíž jsem vstoupila do kavárny předstírajíc, že ho neznám a přisedla si k Daniele a malé Nině. Oliver tiše protestoval ze zahrádky za sklem. Určitě mu musela být zima. Isabela se smíchem sledovala němé divadlo, když se Oliver pokusil donutit Tomáše, aby nás vytáhl ven, avšak ten na něj nebral zřetel, naopak se k nám připojil.

„Je mi ho líto. Nepůjdeme už?“ koukala jsem se ven na Olivera jak kýchá do rukávu, když jsem se jich ptala.

„Jak dlouho tě nechal čekat na lavičce v parku?“ smečoval Tom.

„Hodinu, ale nepršelo.“

Na to Nina namítla:„Štojí pod střecho.“

A když jsme se dívali, jak Don Quijote bere uťapaného Rocinantu pod sako a mizí deštivou „Paříží“, měli jsme najednou pocit, že nám uniklo nejméně jedno rozmanité dobrodružství.

Kamila Baslarová , 14 let

 

3.místo

Bylo nás 70

Bylo to u mé prababičky doma. Sedly jsme si do chodby ke krbu a ona začala vyprávět: „Představ si , Barunko? Že když mi bylo osm let, začala jsem chodit do školy. Bylo nás tam v jednom oddělení sedmdesát a vzdělávala mě paní učitelka Laníková.

Dokonce jsem se i dobře učila. No a s děckama byla taková švanda. To jsme se nasmáli.

Třeba když jsme četli. Jeden kluk, jmenoval se Štěpán Machala, četl: „… a von žíkal, že nič

netítí.“ Nebo když jsme zpívali takovou nehezkou písničku a jedna holka jenom otvírala pusu, tak jí učitel řekl, ať zpívá, a ona si tajně pro sebe řekla: „Však si zpívej sám, ty prdeláč starý.“

Štěpán Machala to uslyšel a vykřikl: „Pane učitel, Mažka vám nadává ty prdeláš starý.“ A

letěla facka Štěpánovi.

Jednou, když už se smrákalo, přiběhl k nám Štěpán a křičel: „Roženvelt zomrel.“ „Cože?“

ptal se tatínek. „No pžece amelickej pležident.“ A to už jsme mu rozuměli a běželi jsme tuhle

novinku rozhlašovat po vsi…

Vždycky v pondělí se chodívalo pro chleba a byla velikánská fronta. Ale já měla štěstí, že

se do mě zamiloval pekařský učeň, takže mě pustil před ostatní a to pečivo mi dal. Jenomže

Štěpán to zjistil, a když jsem jednou šla pro pečivo, pokřikoval na mě: „A donešte mi

prečliků.“ Tomu se prostě nedalo nesmát.

Když přejížděli přes naši ves Rusové, báli se všichni, že budou krást, a proto si všechny

věci dávali do sklepů, zamykali dveře, schovávali zvířata, dávali desky na okna. Rodina

Machalova vlastnila velké starožitné hodiny, jenže ty se už nikam nevešly, a tak je otec

Machala zakopal do země. Když Rusové odjeli, vylezli lidé ze svých skrýší a dávali

hmotné statky tam, kde bývají normálně. I Machalovi to tak udělali, jenže „Kkkde jjsou

hhodiny??? Kam si je zakopal?“ ptala se Machalová. „Nevím,“ přecedil naštvaně Machala

přes zuby. „Kopej Štěpáne,“ zakřičela stará Machalová a běžela pro lopatu. „Jak kopu, tak

kopu nič!!!“ sykl po chvíli Štěpán. BUCH, ozval se náraz do skla. „Kopej dál, tam jsou,“ povídá starej Machala. Ozvaly se další nárazy a konečně ležely rozbité hodiny před hloupou

rodinou. „Vždyť jsou úplně rozmačkaný,“ zaječela stará a liskla starému. Potom už zněl

jenom řehot posměváčků.

To víš, Baruško, byly to zlaté časy, ráda bych si je zopakovala,“ řekla mi babička a podívala

se trochu smutně. „Ale babi, máš přece nás,“ řekla jsem a objala babičku.

 

Barbora Benešová, 11 let, Gymnázium, Šumperk

 

Kategorie SŠ a VOŠ

 

Poezie - 1.místo

Veronika Rudyová                                                                                                       3.A Gymnázium Šumperk

18 let

 

Bylo nás…???

Jednou takhle v červenci,
přišli k nám dva mládenci.

Jdu se na ně kouknout  zblízka,
a hele, on to Peťa s Karlem vříská!

„Smotej spacák, vobuj boty
nezapomeň na dobroty! „

Hned jak vyjdu za branku,
vidím tam tu sebranku.

Maskáče, rifle se záplatou
hned je vítám, partu zlatou.

Ája, Pája, Jára, Kuba, to je jako sen
vyrážíme, jdeme ven!

Raz, dva, hop a skok
už tam budem, ještě krok.

Tak jsme tady,oheň hoří
do ohně se párky noří.

S večerem se do spacáku nořím,
horory stan skoro zbořím.

Hodina duchů se už blíží,
lesem se k nám někdo plíží.

Noc jsme šťastně přežili
stali jsme se hrdiny!

 

2.místo

Jak jsem na louce chytal kobylky

Barbora Heřmanská

Každou letní prázdninovou sobotu

jsem měl přikázanou velmi nudnou robotu.

Byl jsem nucen k babičce jíti

o  letním volnu s kamarády- jsem si nechal sníti.

 

Teplo bylo, slunce hřálo

ale pro mě to bylo zkrátka málo.

Chtěl jsem prožít dobrodružství

A nekazit si nudou, celé drahocenné dětství.

 

Zvedl jsem zadek

babičce dal pusu

a už jsem pádil na cestičku

v ruce prázdnou dózu.

 

Stavil jsem se pro Evženka

vesnického kamaráda

který má rád přírodopis

a nesnáší svá okulára.

 

Pádili jsme na rozkvetlou louku

která nás přilákala cvrkotem podivných brouků.

„Náš cíl? Kobylčí farma!“zvolal Evžen vesele

„Proboha,“ řekl jsem si, „to zas bude ztřeštěné!“

 

Nestačím se ohlédnouti

a už vidím to akční dítě

jak nadšen skáče po travičce

s chtíčem chytit klíště.

 

Vzchopil jsem se, zavelel jsem

„Jdeme přeci na kobylky!“

Evžen ztichl, narovnal

a zkontroloval své hodinky.

 

Byl už čas, zahájit napínavý lov

do dózy jsme naskládali, vše pro úspěšný lov.

Pět kobylek, šest kobylek, to je přeci málo

chceme začít pěstovati, obrovské kobylčí stádo.

 

Začali jsme přemýšleti

jak to celé uděláme

Evžen držet, já s ním chytat

ať ty malé mršky, všechny doma máme.

 

Skvěle se nám dařilo

měli jsme jich šestadvacet

na louce to prořídlo

bylo už čas se domů vracet.

 

Vyšli jsme spokojeně na cestu

slunce stále pařilo

najednou vidíme, jak se před námi

něco zlověstně plazilo.

 

Byla to zjevně hladová zmije

plazila se kolem louky

byla veliká, převeliká

na kobylky nás přešly choutky.

 

Evženek dózičku upustil

daroval kobylkám volnost

hystericky se rozplakal

a dokázal svou mužnost.

 

Běželi jsme rychle domů

co nám síly stačily

to byl konec úspěšných lovů

které jsme dneska zažili.

 

A kobylčí farma?

O té si můžeme nechat jen zdát

na tu louku s kobylkama

se už nikdy nebudeme hnát.

 

3.místo

 

První láska

František Dolníček

Každého někdy potká dívka,

která je jedna velká detektivka.

Velmi tajemná, dramatická, ale i krásná,

jako večerní obloha polojasná.

 

Má první dětská láska,

no, jak bych se vám to pokusil říci,

většinou ze mě nevyšla ani ta hláska,

když kolem ní běhali pořád nějací nápadníci.

 

Poznali jsme se náhodou,

když jsem běžel po městě,

z nákupů s kamarádkou Miladou,

spolu dva, s jazykem na vestě.

 

Usmál jsem se na ni přec trošičku,

neb jsem měl velkou honičku,

nestíhal jsem již autobus „běžkom“,

šel jsem domů tudíž „pěškom“.

 

Druhý den jsem ji potkal zas,

trošku mě však tlačil čas,

jen jsem tedy na ni zvolal,

že jdu se podívat na fotbal.

 

Tehdy řekla: „ Měj se krásně,

a nezapomeň mi skládat básně!“

Domluvili jsme se na schůzce,

ale až po městské obchůzce.

 

Pár veršů jsem tehdá složil,

popsal chvíle, co jsem prožil.

Možná všechny nevzpomenu,

některé rád připomenu:

 

Sen se mi zdál, krásný a sladký,

pod třešní stromu, sen jak se patří.

O dívce krásné, co mě má ráda,

je slaďounká jako čokoláda.

Líže zmrzlinu a je jak kytička,

její vlasy voní jako pampeliška.

Že jí mám rád, to je věc veřejná

já přání mám, zůstaň mi věrná.

Pod stromem stát, buď mojí milou,

kráskou mojí, láskou jedinou.

 

Kategorie SŠ a a VOŠ - Próza

 

1.místo

Albert Halenka

Gymnázium Špk, 17 let

 

Byli jsme tři…

Ahoj,

jmenuji se Albert a chtěl bych Vám vyprávět příběh svého dětství!

Jako malý jsem měl dva kamarády, a to docela neobyčejné. Byli totiž vymyšlení. První byl Superego – kluk se zlatým srdcem a citem pro morálku, který se snažil, aby naše trojice nepřekračovala žádná pravidla. Druhý kluk v naší partě byl Id – nespoutaný živel, potížista               a prvotřídní darebák. Historku, kterou Vám budu vyprávět, jsem vybral proto, že je perfektním příkladem toho, jak naše skupinka fungovala.

Vše se stalo na konci jara, nebo spíš na začátku léta, kdy jsme se rozhodli, že utečeme           z domu. Útěk jsme naplánovali na středu po škole, kdy rodiče nebudou ještě doma, takže jsme měli dost času sbalit si věci a vyrazit na předem vybrané místo, kde mělo mé, i jejich, dobrodružství á la Huckleberry Finn začít.

Komplikace se objevily poté, kdy jsme rozbili tábor a rozdělali oheň; Superego začal apelovat na náš (značně méně rozvinutý) smysl pro morálku: „Kluci... Tohle asi nebyl dobrý nápad... Rozhodně není správné, co jsme udělali!“

Id, jako by to čekal, kontroval: „Ale, kušuj. Tohle je přece přesně ta svoboda, kterou jsme chtěli       a kvůli které to děláme!“

Já jen seděl a přemýšlel o tom, co říkají, zatímco oni dál rozvíjeli při. „To máš sice pravdu,            ale nemůžeme si tu svobodu vzít takhle, když ještě stále máme tolik zodpovědnosti doma.“ Tlačil dál Superego.

„Jakápak zodpovědnost?! Svoboda má být přece nekonečná a definitivní. Tu přece nemůže nic omezovat,“ oponoval Id.

„Nemůžeš hledět jen na svobodu. A už vůbec ne jen na tu svoji!. Jsou tu i další věci, přinejmenším stejně důležité!“ Uzemnil Ida Superego, ale ten se rozhodl zkoušet to dál.

„Správně. Nejde jen o svobodu, ale i o tu možnost poznat svět na vlastní pěst a vlastními prostředky. A ne zkresleně z pohodlí domova. Kluci...“ Teď se otočil i na mě „... Tohle může být jedno z největších dobrodružství ze všech... A když se kácí les, tak holt lítají třísky.“

Zrudl jsem: „Tohle neříkej...“ Otočil se na mě: „Tyhle lidový moudra nejsou ani tak moudra, jako spíš výmluvy. Superego má pravdu. Jdeme domů.“..

Sice jsem vyrostl, ale Id a Superego jsou stále se mnou. Id je pořád ten „ďábel“, jenž mi našeptává své rady do jednoho ucha, a Superego je zase u druhého ucha. Teprve při hodinách psychologie jsem se dozvěděl, jak se jim ve skutečnosti říká a že mi budou radit celý život. A nejen mně – každý má své kamarády - Ida a Superega. A je na každém z nás, kterému z nich                   dá za pravdu... Jsem tedy minimálně trojjediný!

 

 

1.místo

 

Ondřej Miterko

Gymnázium Špk, 16 let

 

Bylo, je a bude nás jedenáct

Bylo nás jedenáct v onen velký den na zeleném trávníku fotbalového stadionu SK – SULKO Zábřeh. Psal se tehdy rok 2012, přesněji ona posvátná neděle. Vše nasvědčovalo tomu, že se schyluje k velké fotbalové podívané. Publikum bylo plné očekávání, emocí a energie. Bylo připraveno zhlédnout derby. Derby není jen tak obyčejný zápas, je to fotbalová bitva jako žádná jiná. Je to boj se vším všudy, včetně trhání dresů, štulpen a kopaček. Prostě výjimečný zápas.

Zábřeh, který hrál na své domácí půdě, silný, nebojácný a krutý soupeř, stál proti týmu FK – SAN JV Šumperk, plnému mladých duší naplněných nadějí a houževnatostí, ale s vědomím, že boj bude muset Šumperk svést i s mnohem zákeřnějším soupeřem, a to zábřežskými fans.

Už v šatně šumperské jedenáctky vše nasvědčovalo tomu, že se blíží chvíle, na kterou budou celý život vzpomínat. Stalo se ono hrozné, ve výsledku však úžasné a nezapomenutelné….

Již před prvním hvizdem se na hráče Šumperka snesl nelítostný hněv fanoušků                      ze znepřáteleného města. Patřilo to k zápasu, ale v šumperské jedenáctce tato reakce vzbudila emoce a strach! Patřil jsem mezi ně. Už před začátkem zápasu jsem si říkal, jestli jsou takové vyhrocené zápasy nutné, měl jsem z té atmosféry husí kůži, ale náš skvělý trenér byl jako vždy neohroženým vůdcem a jako generál nás přiměl nesložit předem zbraně!

Zápas započal, pot z nás stříkal na všechny strany, kopačky vytrhávaly trávu i s chuchvalci hlíny a skandování fanoušků rozjitřovalo naši mysl. V ten moment se to stalo, jako blesk z čistého nebe přišel gól domácích. Pak další a další. V poločase jsme do šatny odcházeli s krutým skóre 3:0. Naděje se zdála být naprosto ztracená. Někteří již viděli tmu na konci tunelu a chtěli rezignovat. Ale trenér v nás vyburcoval odvahu, připomněl nám tvrdé tréninky a daleko těžší soupeře.

Do poločasu jsme pak nastoupili jako jiný tým. Krev nám z odřenin tekla, ale začali jsme udávat tempo. Náš tým se semknul, všichni spojili své síly a stav utkání se brzy změnil na 3:2. Domácí funs stupňovali svou urážlivou kanonádu, ale náš trenér si to nenechal líbit a postavil se      za nás a sjednal pořádek. Nastala 90. minuta utkání a my jsme věděli, že Šumperk musí srovnat. Bleskurychlou akcí tak učinil šumperský forvard a svým sólovým zásahem srovnal na 3:3.             To zábřežský tým nevydržel a zhroutil se. Naše vítězství bylo na dosah. Ještě jeden… góóól! Vyhráli jsme!

Výhra patřila nám proto, že celý zápas byl o týmovém duchu a onoho souladu jsme docílili. Jako tým jsme dokázali obávaného soupeře srazit na kolena jen proto, že jsme to nevzdali a bojovali až do konce. Pro nás šumperské to mělo v onen den i jiný význam - započali jsme éru série vítězství…. Bylo, je a bude nás na to vždycky jedenáct!

 

2.místo

 

Daniela Stejskalová

Gymnázium Špk, 18 let

 

Fejsbukový (ne)přítel

Kamarádské vztahy panují mezi lidmi už odnepaměti. Však s každou další generací pojem „přátelé“ ztrácí svůj význam. Dříve nebyly mobily, internet nebo televize, a přesto veškeré spojení mezi lidmi fungovalo, možná ještě lépe než dnes.

V současnosti se má situace asi takto: se svou nejlepší kamarádkou jsem šla jednoho večera            na diskotéku. Všude bylo mnoho mladých lidí. Nálada výborná. Potkala jsem tam svého kamaráda. Za nějaký čas přišel i jeho kamarád, pro mě neznámý. Na diskotékách to bývá tak, že se kamarádí všichni se všemi. Asi vlivem alkoholu, euforie nebo drog. V mém případě tomu nebylo jinak. Tento neznámý „kamarád“ byl mluvný, vtipný a veselý. V duchu jsem si však myslela: „Kdybys nebyl podnapilý, nechoval by ses tak.“ A měla jsem pravdu.

Druhý den jsem se přihlásila na internetovou síť, jakou jinou než fejsbuk. No ne? Co to vidím? Kluk ze včerejší diskotéky si mě přidal do „přátel“. Divím se sice, protože jsme se viděli asi jen tři hodiny, ale dobrá tedy. Stejně to bude jeden z těch, který mi napíše zprávu k narozeninám    jen proto, že uvidí upozornění v levém okýnku…

Nastane všední den. Nastupuji do autobusu. Vidím, že onen kluk už je v autobuse. Projdu kolem něj a pozdravím. On jen suše odpoví a stojí tam jak koza na dojení… Já vždycky tvrdím, že na diskotéce, navíc pod vlivem různých dobrot, je každý generál. A kdopak by chtěl mít takové přátele? Kolik nás tam takových vlastně je?! Rozhodně ne pět! Škoda!

 

2.místo

 

Světlo na konci kanálu

Kateřina Jurníková

SOŠ Šumperk, 16 let

Co dělat o prázdninách, když je vám kolem třinácti let a na žádnou brigádu vás zatím nevezmou? Tuto otázku jsme si kladli každé prázdniny, než jsme objevili geocasching. Jde o hledání “pokladu“ (krabiček, kterým se říká “keše“) podle určených souřadnic. Já a moji čtyři kamarádi, Maky, Michal, Jirka a Lucka, jsme tomu úplně propadli. Díky geocaschingu můžete poznat zajímavá a krásná místa ve svém okolí. Mně se do paměti nejvíc zaryla naše cesta kanálem.

Jednoho červencového dne se nás Maky, která je z nás nejstarší, zeptala na velice zvláštní věc: „Neprojdeme se kanálem? Je to jen 700 metrů a na konci je velká keš.“ Všichni jsme okamžitě souhlasili, tedy až na Jirku. Ten je vždycky opatrný a vše dobře promýšlí. Když ale Maky dodala, že to vlastně není kanál v pravém slova smyslu, ale spíš velká roura vedoucí z čističky odpadních vod, souhlasil i Jirka. Domluvili jsme se, kdo vezme baterky, kdo čokoládu, a bylo definitivně rozhodnuto.

Další den šlo vše ráz na ráz, ráno jsme dojeli do blízkého města a našli jsme místo, kde tento kanál ústí do říčky Oskavy. Vstup vypadal velmi nehostinně a vycházelo z něj dunění. V tu chvíli většina z nás znejistěla. Je to vůbec bezpečné? Co když… „Tak co, budem tu jen tak postávat nebo už tam vlezem?!“ Ozvala se Lucka a tím nás všechny překvapila. Je z nás nejmladší a teď se ukázalo, že i nejkurážnější. Co se dalo dělat. Vlezli jsme do vody, která nám sahala sotva po kotníky, a jakmile si naše nohy zvykly na chlad vody, vstoupili jsme.

Cestou jsme se snažili zvyknout si na podivné zvuky, pavouky a tmu. Nervózně jsme žertovali a uždibovali čokoládu na kuráž. „Uáá!“ vykřikl náhle Michal, který šel první a málem spadl do vody. Maky se začala smát. „Já vám o tom úplně zapomněla říct,“ chechtala se, „v polovině cesty prý čeká nějaké překvapení a náš Míša ho právě objevil.“ Ono překvapení byly ruce z figuríny postříkané červenou barvou a zavěšené na provázcích, které visely ze stropu. Po tomto incidentu se Michal radši přesunul za mě, takže jsem šla první. Řeknu vám, že jít první tmou, která vydává různé podezřelé zvuky, není vůbec žádná slast.

Konečně jsme dorazili k žebříku s výlezem ven (bohužel zavřeným), na kterém byla zavěšena keš. Byla obalená pavoučími kokony a pavouky, a tak se na ni odvážil sáhnout jen Michal. Po našem zapsání do notesu, kam se píše kdo a kdy u této keše byl, jsme se vydali na zpáteční cestu. Ta se nesla v odlehčeném duchu a všichni jsme se usmívali. Náš úsměv pramenil z toho, že jsme v dálce před sebou viděli ono pověstné “světlo na konci tunelu“ (v našem případě kanálu). Ze mě opadl veškerý strach ze tmy a zaměřila jsem se pouze na ono světlo. Dodnes, když pomyslně tápu ve tmě a nevím kudy kam, vzpomenu si na ono světlo a uvědomím si, že i z toho nejhoršího kanálu vede cesta ven. A to mě drží “nad vodou“.

Když jsme všichni v pořádku vylezli na čerstvý vzduch, pronesla Maky památnou větu: „Tak, kanál jsme zvládli, teď zkusíme třeba nějakou jeskyni, ne?“

 

3.místo


Karolína Turická

Bylo nás pět, aneb…

Dobrá, s pravdou ven, pět nás nebylo, bylo nás víc. Naše parta kamarádů, dejme tomu Lenka, Petr, Adéla, Mirek, Katka, Martin a já, se jednoho dne rozhodla, že pojedeme na menší výlet. Každý z nás věděl, že zase tak malý nebude, rozhodli jsme se totiž, že pojedeme na Slovensko do Vysokých Tater. Ani jednomu z nás nebylo osmnáct, takže jsme potřebovali svolení rodičů. A v tu chvíli to vše začalo. Můj tatínek se rozhodl, že pojede s námi a k tomu vezme svého nejlepšího kamaráda, sice to měla být jen naše parta a pořádné kopce, ale řekli jsme si tak co, dva staré páprdy přežijeme. Cesta proběhla v pořádku, až na to dvouhodinové zpoždění vlaku, šílenou bouřku, díky které jsme spali dvě hodiny a na to, že Petr zapomněl, z jaké zastávky nám jede autobus na naší ubytovnu. V ten moment nám páprdové k něčemu byli, zaplatili taxi. Po příjezdu jsme okamžitě šli na výšlap, místo toho, abychom si užívali kopců, každý z nás nadával, jaké to jsou zatracené kopce, že tu mají pořídit eskalátory, že měl zůstat doma a podobně. Asi jsme vážně líná generace. Po příchodu na ubytovnu nás čekal šok. Všude kolem byly rozházené popelnice, odpadky okolo nich, strhnutý plot. Ihned jsme věděli, že není něco v pořádku, a proto jsem se šla zeptat na recepci, co se tu stalo. Myslela jsem, že omdlím, když mi recepční řekl, že tu byli medvědi. Nevěděla jsem, jestli to mám říct anebo si něco vymyslet, ale přeci jen jsem jim to řekla. Okamžitě jsme se zabarikádovali v pokoji a koukali z okna, táta s kamarádem se nám posmívali, jaké jsme třasořitky a potom šli na pivo. Pomalu z nás strach opadl a tak jsme si začali vyprávět strašidelné historky a dělali jsme si srandu z toho, že by zase mohli méďové přijít na návštěvu. Poté jsme všichni usnuli na jednom pokoji. V noci nás probudil šílený hluk. Báli jsme se podívat co se děje, chtěli jsme jít pro tátu, ale ten na pokoji nebyl. Najednou jsme slyšeli, jak padá popelnice k zemi, a pak druhá, a další… Hned nám bylo jasné, co se venku děje. Nikdo z nás nebyl tak odvážný, aby se podíval co se venku děje a tak jsme jen otevřeli okno a poslouchali zvuky. Slyšeli jsme dusot, funění, tlukot našich srdcí. Najednou někdo zakřičel, bylo to hrozně blízko tak jsme raději zavřeli okno, šli na recepci s tím, že naši páprdové nejsou na pokojích a před domem se něco děje. Personál vyšel ven a nikde nic, jen vyvalený plot, poválené popelnice po zemi a otevřená vstupní brána dokořán. Poté co jsme jim řekli, že to zase byli určitě medvědi nás se smíchem poslali spát. Druhý den ráno jsem šla zkontrolovat druhý pokoj, zdali tam už páprdové jsou. Byli tam, spokojeně spali. Tak jsem neváhala a probudila je, ať jdou na snídani. Když vstali, byli špinaví jako dělníci, co právě vylezli z dolu, šli se umýt a přišli dolů. Když sešli dolů, všichni se jim smáli a tleskali, nikdo z nás nechápal proč. Když jsme snídali, přišel k nám recepční s tím, že nám vysvětlí záhadu jménem medvědi. Když jsme stáli v kanceláři, byli jsme napnutí jako gumy u kalhot a čekali jsme, kdy nám pustí záznam z kamer. Záznam z kamer skončil a já si přála, abych v té kanceláři nebyla. Žádni medvěd i to nebyli, byl to můj táta a jeho kamarád a byli společensky unaveni. Nemohli se při příchodu trefit do brány, a jak se střídali, tak shazovali popelnice a všechno kolem. Od té doby se na nás každý rok personál těší a říkají nám parta medvědů.

 

Pamětní list:

 

Milan Prousek, VOŠ a SŠ automobilní Zábřeh

Papoušek

Tento příběh se stal v Brazílii poblíž jedné malé vesnici,jejíž název nenajdete ani na mapě.Na kraji této vesnice,hned u lesa,stál dům.Nebyl moc velký,ani nejnovější.Žila v něm desetiletá Anabel.Byla to malá,veselá a mírumilovná dívka.Měla kaštanově hnědé vlasy a oči modré,jako letní obloha..Ale byla opuštěná.Sourozence ani přátele neměla.Přesto se stále usmívala a stále někde běhala.Často pomáhala svým rodičům a ti často říkali,že by si nedokázali představit život bez své dcery,bez svého štěstí.Její matka byla mladá,hnědovlasá a usměvavá žena.Její otec byl starostlivý,silný muž,který měl zálibu v kouření dýmky a čtení novin.

Jednoho dne jí probudil brzy ráno vzláštní zvuk na terase.Okamžitě vyběhla ven,ale nic neviděla.Už se chtěla otočit a jít zpátky domů do postele,když v tom se ze země ozvalo slabé písknutí.Byl tam malý,pestře zbarvený papoušek.Křídla měl modrá a na hlavě červený flíček.Anabel ho vzala do rukou a ptá se: „Kde ty se tady bereš malej?“ papoušek se jen třásl a schovával hlavu. „Mě se bát nemusíš.“ řekla mu Anabel a odnesla ho domů do svého pokoje.Dala mu misku s vodou a druhou se zrním,Papoušek se stále třásl,ale Anabel to nevadilo.Usmívala se na něj a stále na něj mluvila.Pak se ho zeptala: „Jak se jmenuješ?Já jsem Anabel.“ ale papoušek byl stále ticho a tak Anabel: „Budu ti říkat příteli.“ a pohladila papouška po těle.Bylo vidět,že z papouška opadá strach.Anabel nebylo jasné,proč papoušek nelítá a rozhodla se ho vzít ke zvěrolékaři.Doktorka si papouška prohlížela a pak se vážným tonem zeptala Anabel: „Kde jsi toho papouška našla?“ Anabel trochu vystrašeně odpovídá: „Ráno byl u mích dveří.Je v pořádku?“ a doktorka jen přikývne: „Je to ještě mládě,proto neumí létat.Ale bude v pořádku.Je to velice vzácný druh papouška.Skoro vyhynulý druh a proto i častá kořist pytláků.Dobře se o něj starej.“ Anabel se pousmála: „To určitě budu.Je to přítel.“

Odnesla si papouška zase domů a ukázala ho rodičům.Byli rádi,že má jejich dcera konečně přítele a papouška jí schvalovali.Jak bylo u Anabel zvykem,po obědě šla do lesa.Ale tentokrát nešla sama.Měla přítele.Papoušek se už nebál.Seděl Anabel,která si zpívala na rameni a kýval hlavou ze strany na stranu.Anabel se najednou zastavila a podívala se na přítele s otázkou: „Kde máš rodinu?“ Přítel se na ní jen díval.V tom zaslechly zašumění křoví zanima.Viděli vysokého chlapa s maskou.Ihned zavolal na Anabel: „Děvče,dej mi toho papouška.“ přítel se začal zase třást a Anabel se zeptala: „Co sním chcete dělat?“ Maskovaný chlap se pousmál a odpověděl: „Neublížím mu,neboj.“ Přítel byl hodně neklidný.Pořád pískal a chytal Anabel za tričko,jako by jí chtěl odtáhnout pryč. „Bojí se vás.“ řekla Anabel muži a dala se i s přítelem na útek.Maskovaný muž je však brzy dohnal a Anabel i s přítelem odvedl.Anabel volala o pomoc,ale nikdo jí v lese neslyšel.Už se stmívalo a mezi tím její rodiče začínali ýt nervozný.Vždy už byla doma a proto se rozhodli jí  začít hledat.zavolali policii,vzaly i sousedy a začali prozkoumávat les.

Muž zatím odvedl Anabel do chaty v lese,kde jí svázal a zalepil jí pusu.Přítele zavřel do klece.Pak si sundal masku a povídá Anabel: „Měla jsi mi toho papouška dát.“ Anabel se hrozně zděsila,když viděla muže tvář.Byl plešatý a měl jizvu na tváři.Ihned ho poznala.Byl to muž,který byl často v novinách.Byl to pytlák,který už zabil i pár lidí.Spousta lidí by se začala bát o svůj život,ale Anabel byla jiná.Stále se upřeně dívala na klec,kde byl přítel.Chtěla mu pomoc,jen nevěděla jak.Pytlák příšel k Anabel a sundal jí izolepu z pusy se slovy: „Dám ti napít.“ ale Anabel pití odmítla a ihned se zeptala: „Co bude s přítelem?“ pytlák se usmál: „Ty tomu papouškovi říkáš přítel?Jsi vtipná.Člověk nemůže mít za přítele zvíře.Na zvířeti může člověk jen vydělat.“ Anabel se naštvala a zakřičela na pytláka: „Pleteš se.Zvířata můžou být lepšími přáteli než lidé.“

Pytlák se zarazil a odpoví: „Máš odvahu,ale ta ti nestačí.Žij si ve světě,kde jsou lidi a zvířata přátelé,ale mě do vydělávání nekecej.Ten papoušek je můj a dokud ho neprodám,můj zůstane.“Poté si šel pytlák lehnout a brzy bylo slyšet jen chrápaní.Anabel stále ve svitu svíčky pozorovala přítele,který se na ní také stále díval.Anabel na něj začala mluvit: „Neboj se příteli.Já nás dostanu ven.Nedovolím,aby ti ublížil.“ Přítel se díval,jak Anabel bojuje s lany na rukou a na nohou.V očích měla odhodlání a i když už měla od lana spálené a odřené ruce,stále i zkrze bolest bojovala.Přítel pochopil,že Anabel na něm opravdu záleží a začal taky bojovat o svobodu.Zobákem se snažil otevřit klec.Bojovali celou noc,ale zatím bez úspěchu.Další den pytlák vstal a říká Anabel: „Dneska se už domluvím na ceně toho papouška.Tak se sním dneska rozluč.“ Anabel naběhli slzy do očí.

Pytlák šel ke kleci,odemkl jí a vytáhl přítele ven.Prohlížel si ho a poté ho vrátil zpátky.Vzal telefon a šel ven.Anabel jen zaslechla,jak říká: „Je to on.Ještě mládě.Nejdu pod deset tisíc dolarů.“ Hlas se vzdaloval a nakonec ho neslyšela vůbec.Ihned  začala bojovat s provazy a přítel si všiml,že pytlák špatně zavřel klec.Ihned se natáhl a klec odemkl.Vyskočil z klece a díval se na Anabel.Anabel věděla,že neumí přítel létat a proto nemůže utéct.Přesto si všimla odhodlání,které měl papoušek v očích.Rozeběhl se a skočil ze stolu.Začal mávat křídly a vzlétl.Anabel se dívala jak papoušek létá a začala na něj volat: „Příteli,let se schovat.Uteč pryč.At tě nechytí.Nechal otevřené okno.Zmiz!“ ale přítel stále létal po místnosti.Chytil nůž,který byl na stole a letěl k Anabel.Anabel pochopila,co má v plánu a byla ráda.Přítel jí hodil nůž a ona se brzy vysvobodila.Vyškočila z okna a přítel jí přistál hned na rameni.

Začali utíkat.V tom však slyšely křik za sebou: „Kde jste?Jak jste utekli?“ byl to ten pytlák.Zaslechly i nějáké výstřely z pušky.Anabel se zarazila a říká přítelovi: „Ulet a zachran se.Běhám pomalu a brzy mě dožene.Musíš se zachránit.“ přítel však nechtěl děvče opustit a stále jí pevně seděl na rameni.Anabel ho chytila a položila na větev se slovy: „Zmiz.Kdybych tě nikdy nepotkala,nic takového by se nestalo.Už tě nechci nikdy vidět.“ a rozeběhla se pryč se slzama v očích.Přítel se na ní jen díval jak utíká a poté vzlétl.Anabel se otočila a viděla,že přítel už odletěl.

Běžela dál,ale výstřely i volání se přibližovalo.V tom viděla před sebou několik postav.Postavy se ihned rozeběhli k ní.Poznala rodiče,policii i sousedy.Ihned jim řekla,že za ní běží pytlák a policisté se rozeběhli cestou,kterou Anabel přiběhla.Rodiče odvezli Anabel do nemocnice,kde jim vše popsala.I jak musela vyhnat přítele.Matka dceru objala se slovy: „Udělala jsi správnou věc a přítel to ví.“ Anabel plakala celou noc.

Policisté za Anabel ráno příšly stím,že pytláka našly a dopadly.Anabel jim řekla vše o tom,co měl v plánu.Že se s někým domlouval po telefonu.Policisté si vše zapsali a pak jeden povídá: „Neboj.Ten už žádnému zvířeti ani člověku neublíží.“ Anabel se ulevilo,že je pytlák ve vězení,ale stále jí chyběl přítel.Už se nesmála.Už nebyla ta veselá dívka.Ale jednou,když už byla skoro noc,tak najednou slyší klepání na okno.Podívala se tam a na okně seděl přítel.Její papoušek se vrátil.Ihned otevřela okno a papoušek jí skočil na rameno.Jemně jí kousl do ucha a Anabel jen s úsměvem řekla: „Vrátil ses příteli.“ Chytila papouška a ten viděl,že Anabel pláče.Věděl,že to jsou slzy štěstí a tiše řekl: „Přítel.“ Anabel to zaskočilo.Jeho první slovo bylo přítel.Od té doby nikdy nebyla Anabel sama.Přítel sní chodil všude.A i když se nikdy nenaučil jiné slovo,než přítel,oni spolu dokázali mluvit i bez slov.