Soutěž

Soutěž mladých autorů na téma …a to je blues vyhlásili pořadatelé festivalů Město čte knihu a Blues Alive v srpnu 2010. Jako pořadatelé jsme si byli vědomi náročnosti tématu pro mladé autory. Do soutěže bylo doručeno celkem 22 literárních příspěvků a 77 výtvarných prací a jejich úroveň nás mnohdy příjemně překvapila. Výstava výtvarných prací byla instalována v Divadle Šumperk po celý měsíc listopad 2010. V tomto sborníku jsou publikovány alespoň vybrané literární práce, texty všech oceněných autorů jsou vystaveny na webových stránkách festivalu Město čte knihu www.mesticteknihu.cz.

Poezie - do 15 let

1. Dominika Sedláczková ZŠ Dr.E.Beneše, Šumperk

2. Adriana Antalová Gymnázium Šumperk

3. Hana Mutínová Gymnázium Šumperk

Poezie nad 15 let

1.Nikola Puškárová Plzeň

2.Karolína Vološinová Gymnázium Šumperk

3.Kateřina Jílková Gymnázium Šumperk

Próza do 15 let

1. Lucie Gierová Gymnázium Šumperk

2. Pavel Juránek Gymnázium Šumperk

3. Anna Ferancová Gymnázium Šumperk

Próza nad 15 let

1. Barbora Kulihová Gymnázium Šumperk

2. Helena Čermáková Gymnázium Šumperk

Irena Skokanová Gymnázium Šumperk

3.Zuzana Milerová Gymnázium Šumperk

Zuzana Bambušková Gymnázium Šumperk

Výtvarný obor do 15 let

1.Eva Majerová ZŠ Vrchlického ul., Šumperk

2.Artur Gural Výtvarný obor ZUŠ Šumperk

Zuzana Chalupová ZŠ Bludov

3.Hana Čmakalová ZŠ Bludov

Ondřej Bittner ZŠ Vrchlického ul. Šumperk

Antonín Hošek ZŠ Vrchlického ul. Šumperk

Aneta Vybíralová ZŠ Šumavská ul., Šumperk

Výtvarný obor nad 15 let

1.Pavel Krivošej Výtvarný obor ZUŠ

Zvláštní cena:

Alžběta Moravcová To je Blues Gymnázium Čáslav

Texty ze soutěže …A TO JE BLUES

Kategorie do 15 let:

Adriana Antalová

Blues

Na město padá tma,

hvězdy svítí tak, jako by to bylo snad naposled,

a já si pořád opakuji, jak chladný je tento svět.

Mysl mi našeptává myšlenku zlou,

chce se mi řvát, já však zůstanu klečet na kolenou.

Hlavou mi pořád dokola zní ta píseň,

kvůli které usedá na mé srdce tíseň.

Ta slova nedopřejí mi klidu,

je to jako volání celého na světě lidu.

Volání po spravedlnosti a lásce,

jako hudba a slova blues na magnetofonové pásce.

A tak už zůstane blues mou součástí,

a chrání mě před světem – tou nekonečnou propastí.

Hana Mutínová

POTKAL JSEM BLUES

Opět pozastavil se mi čas, Ale blues se nikdy nezastaví,

a já jsem na tom samém místě, jeho texty nikdo neví

zas, a nikdo nezná dopředu

poslouchám svých myšlenek hlas, odpověď na tuhle besedu.

tyhle myšlenky nemají hráz, Píše osudy bláznivý,

když držím fotografii nás Neberte lidem přísloví,

a slyším z ní svůj dětský hlas, Proč? Co? A kdo to ví?

jak zvládnout život snáz … Co jejich životem vůbec zní,

čemu vlastně naslouchají … . .

Hraje tu melodie,

v srdci mi osud bije, Hraje tu melodie,

důba-důba, chce se mi ven, v srdci mi osud bije,

důba-důba, jsem tu uvězněn. důba-důba, v každém je kus,

důba-důba, tohodle mého blues.

Počkejte! Tu melodii znám,

Hraje mi vždycky, Důba-důba, uplyne života kus,

když městem chodívám, než napíšu tohle hloupý blues.

tohle kouzlo je můj chrám,

je to jediné,

co mám,

co z téhle fotografie schovávám,

na co rád vzpomínám …

Hraje tu melodie,

v srdci mi osud bije,

důba-důba, přijde mi vhod,

důba-důba, tahle krásná melodie not.

Uběhlo to, nevím jak,

vídím sebe a nesu prak,

zeptám se: „Tati, co je?“

„Ale nic, dítě moje,

zaujal mě tam ten pták,

co šedý má svůj frak,

místy barevný jak drak,

ale už né tak,

jak býval, než jej zakryl času mrak.“

Hraje tu melodie,

v srdci mi osud bije,

důba-důba, v každém je kus,

důba-důba, tohodle mého blues.

Dominika Sedláczková

Vzpomínkový blues

Všude kolem prší

stejně jako vždycky

a ty možná ještě spíš.

Vzpomínáš na léto, na slunce,

které tak hřálo,

slyšíš šepot trávy a

vnímáš kapky rosy, třpytící se démanty.

Nebe se zatáhlo a všude kolem prší,

kapičky deště ulpívají ve tvých vlasech

a nepříjemně studí.

A ty se bráníš a máváš

křídly jako poraněný motýl,

který čeká, až mu déšť smyje

poslední zbytky perleti.

Jiří Černý

Nevím co je blues

Blues.Blues? Co by to asi mohlo být? Snad zvíře? V leporelu jsem to neviděl a v zoologicé zahradě také ne. Rostlina to nejspíš taky nebude. Pátrám v paměti, přemýšlím, ale ve své hlavě to ne a ne najít. Koho se mám na to slovíčko zeptat? Tatínek není doma a maminka si zrovna nevzpoměla. Řekla mi jen, že už to někdy slyšela. To mi opravdu pomohla!

Šel jsem spát, ale i ve snu mi to bloudilo hlavou. Zítra je neděle, takže ve škole to nezjistím. V tom mě napadlo, co takhle se podívat do knihovny. Ta je nabitá informacemi, svazky knih malých, velkých, tlustých i tenkých. Nikdy mě nezklamala. Ta největší a nejchtřejší knížka musí být někde vzadu. Samá beletrie! Ale až jsem vytáhnul Jiráskovy Staré pověsti české, vypadla na mě ta pravá bichle. Encyklopedie. Rejstřík mi prozradil číslo stránky. Nedočkavě listuji a očima pátrám v textu. Čtu a čtu, až se mi oči zabodly v nadpisku blues a mně srdíčko zaplesalo. Mám to: „Blues je lidová černošská píseň světského obsahu.“ To mi toho řekli! Ale je toho tu víc. „Hlavním námětem je láska a z ní pramenící trápení.“

Jsem zvědavý. Chci si blues i poslechnout, a proto sahám po cédéčku v obývacím pokoji. Poslouchám a vnímám houpavou hudbu společně se zpěvem a rytmickými výkřiky slavného

B.B. Kinga, krále světového blues.

Tak už vím co je blues. To jsem rád. Jsem zase o něco chytřejší a hlavně už budu vědět, co je to BLUES!

Anna Ferancová

Blues

I přesto, že nepatřím mezi oddané příznivce blues, nezapomenu na chvíli, kdy jsem ho slyšela poprvé v hudební výchově. Ukázka mi připomenula jednu scénu jako vystřiženou z amerického černobílého filmu:

Osudem ztrápený Afroameričan v přítmí hudebního klubu vyzpěvuje s kytarou v ruce své trápení, a i když tento hudební styl není můj šálek kávy, atmosféra mě přenese do (v té době) rasově nerovnoprávné Ameriky a já hltám ten smutný příběh, poklepávajíc si při tom nohou do rytmu. Nádherná barva hlasu, která zní tak typicky černošsky, mě dostává ze židle.

Ze zpěvákova hrdla se ke mně line příběh jeho nešťastné lásky spolu se vzdorem k rasové diskriminaci, která trápí nejen jeho, ale všechny obyvatele Ameriky s čokoládově hnědou kůží.

Svoje trable nejspíš nezmění, ale může se z nich alespoň vyzpívat, čímž si částečně uleví. Kouzlo jeho projevu spočívá především v pravdivosti, kterou mu, ať už chcete nebo ne, musíte uvěřit. Je jasné, že si své trápení nevymyslel jen proto, aby si odnesl pár drobných, které za své vystoupení utrží.

Blues se jako takové stalo žánrem, z něhož se později vyvinuly další hudební styly. Je součástí černošské hudby, jež stála u zrodu téměř všech hudebních stylů patřících do populární hudby.

Někdo se v blues našel možná proto, že utišil své problémy s tím, že není sám, komu život staví překážky do cesty. Jiný tento žánr nemusí, protože se mu zdá smutný a depresivní. Tak jak tak, něco se mi na blues líbí, něco nikoliv. Ráda si ho někdy zase poslechnu!

Lucie Gierová

BLUES

Lopata se zaryla hluboko do mokré hlíny. Pršelo. I v tento den však museli otroci pracovat. Nebylo to horší než jindy, po úporných vedrech je déšť příjemně ochlazoval. Jedinou nevýhodou zůstával fakt, že půda nasáklá vodou byla těžší než ta obvykle vysušená horkými slunečními paprsky. Právě v tuto chvíli si jeden muž začal pobrukovat tóny. Byly pomalé, smutné, přesně vyjadřující jeho náladu. Otrok stojící opodál se k němu přidal a další postupně také. Práce jim potom utíkala rychleji, ale to se vůbec nelíbilo hlídačům. Pár ran stačilo, aby si uvědomili, že takhle to nejde. Lidé se ale nechtěli vzdát. Potají vymýšleli k těmto tónům texty popisující jejich těžkou práci a ostatní nespravedlnosti. Onen muž asi vůbec nevěděl, že položil základní kámen nového hudebního stylu – blues.

Po zrušení otroctví se blues začalo vyvíjet k dokonalosti. Začínalo se hrát na nástroje, nejčastěji na kytaru. Zpěv se omezil převážně na hlavního zpěváka. Slova zůstávala stále smutná až depresivní, ale vytvářely se výjimky, kdy byl text dokonce vtipný. Později se z něho vyvinuly další hudební styly. Jako například jazz, country a rock.

Dnes už jeho sláva není tak velká a převládají modernější trendy, ale jeho kouzlo je jedinečné.

Pavel Juránek

Tisíc a jeden význam slovíčka blues

Při pouhém jeho vyslovení málokoho napadne, kolik se za tímto krátkým slovíčkem může skrývat různých významů. Pokud chceme pochopit všechny úhly pohledu, bude nás to jistě stát hodně úsilí. Pokusím se vám proto přiblížit alespoň nějaké jeho podoby.

Začněme tím nejzákladnějším – Blues jako hudební styl. Blues se rozšířilo z chudé oblasti Mississipi na konci 19. století. Kořeny má v západoafrické hudbě, spojené se spirituály a pracovními písněmi. Vzniklo v chudé komunitě černošských otroků. Proto má taky většina bluesových textů smutný až depresivní námět. Později tyto písně prezentovali potulní muzikanti a vůbec lidé na venkově. Postupem času se z něj vyvinuly další hudební styly – nejznámějšími jsou jazz, poněkud překvapivě i rock a v dnešní době velice progresivní styl RnB. RnB v současné podobě začalo vznikat v 80. letech 20. století splynutím především s Pop – rockem a Hip hopem. Člověk, který se hodně zasloužil o návrat Blues právě v podobě RnB nebyl nikdo jiný než Michael Jackson.

Dále si představíme jeden význam tohoto slovíčka, který má s hudbou pramálo společného. Pokud totiž termín "blues" vyslovíte v Anglii, nikomu nejspíš nepřijde na mysl americký hudební styl, ale superslavný a superúspěšný fotbalový tým Chelsea FC. Klub vznikl roku 1905 v jihozápadním Londýně. Už od s vého vzniku si drží velkou popularitu a úspěšnost. V Anglii je fotbal nedílnou součástí života a v Londýně obzvlášť. Angličtí fanoušci by za svůj milovaný klub dali i duši.

Blues může být samozřejmě bráno i metaforicky. Nejčastěji jde o přirovnání k něčemu smutnému. V podstatě jsou i básně, ve kterých autor popisuje svoje deprese a vnitřní démony jistou formou blues. Blues je vlastně vše, co pomáhá lidem zapomenout na krutou realitu. Každý může mít svoje vlastní "blues". Může jít klidně o sport, psaní knih, umění, ale i věci nepříliš pozitivní – alkohol, drogy, násilí... I to je jistá forma blues a nedílná součást lidské existence.

Takže co je vlastně blues? Možné významy tohoto anglického slůvka jsou mimo jiné i melancholie a deprese. A to je přesné vyjádření. Nejedná se pouze o jistý hudební styl. Je to vše, co pomáhá ztrápené lidské duši uniknout z okovů krutého a chladného světa. Každý si může najít to svoje "Blues".

Kategorie 16 - 20 let

Kateřina Jílková

BLUES A JÁ...

1) Jmenuji se mikrofón,

posílám vám od něj tón.

Od něj? No přece od zpěváka,

na blues se vás snaží zlákat.

Tedy o blues budu vyprávět vám.

Na vaši ohleduplnost opravdu spoléhám.

Můj přítel chce zazpívat co nejlépe,

přiblížit vám tenhle styl každý nesvede.

2) Těžce oblíbitelná,těžce pochopitelná je tahle hudba,

ovšem překrásná je její původní podoba.

Jeden tón je vysoký, druhý zase nízký,

další tón je veselý, mému srdci blízký.

Lidsky smutné,citlivé i něžné tóny,

tohle nedokážou ani mikrofóny.

Takhle vyjádřit pocit,náladu skladatele!

Pokud necítíš vůbec nic, jsi vedle.

3) Vždyť tahle hudba vznikla u otroků,

pomohla jim překonat životní stoku.

Odváděla jejich mysl do snů, do ráje,

od krutosti i od zla dál odnesla je.

Dnes už se na to skoro nevzpomíná,

rock víc než blues u nás zaznívá.

Já si ale každý koncert či zkoušku naplno užívám

A nad hudbou blues ústy zpěváka se rozplývám.

Nikola Puškárová

SLYŠEL JSI BLUES?

Slyšel jsi ten lehký zvuk,

ten vábivý zvučný tón?

Slyšel jsi tu krásnou hudbu,

ten lehký hříšně znějící tón?

Slyšel jsi tu vášnivou hudbu,

tak poznal jsi již hříšný blues?

Slyšel jsi ve svých uších blues,

poznal jsi tu vábivou hudbu?

Karolína Vološinová

Slza se v úsměv obrátí

Jednoho pochmurného podzimního večera začalo pršet.

„A co je na tom?“ ptáte se „vždyď to je běžné.“

Slečinka pohlédla k oknu a začala brečet.

Sevřelo se jí hrdlo,dlaně semkla v pěst,když na radničných hodinách odbíjeli šest.

Slza jí skanula po tváři,v níž zrcadlila se bolest.

Ten svíravý pocit děvenku hryže,hlodá a rmoutí.

Neví,jak dál,když najednou uslyší,jak na ulici žebrák poutavé blues hrál.

Hned utřela slzičku,odemkla dušičku a řekla svému já: „No tak netrap se a pojd‘ ven!Ty nechceš prožít podivný šedivý sen.

Šedivý jak oblak nad bezradně zmatenými městy,

Zmatenými jako ty!No tak vstaň a prolom zeď ostrými lokty.

Jinak neuvidíš dál než na skřípají vrata.

Za nimi uslyšíš příběh muzikanza.

Vidíš,kdyby nezpíval,dál by se též nedostal.

Zuzana Bambušková

Blues a já

Když se řekne blues, vybaví se mi především pohodová hudba a tátovy staré gramofonové desky v ohmataných papírových obalech. Na nich většinou strnule pózují různé jazzové kapely. Nejraději mám ty s fotkami velkého „Satchma Armstronga“ usmívajícího se na celý svět. V jedné ruce třímá trumpetu a v druhé neodmyslitelný velký bílý kapesník.

Při poslechu blues si nejspíše představím New Orleans s parníky brázdícími Missisippi

a poledním sluncem rozpálené ulice Saint Louis. Stejně tak i noční kluby s jejich zvláštní atmosférou a polomrtvé jazzmany, kteří v nich hráli jako o život, a pak se vraceli nad ránem vylidněnými ulicemi do svých domovů, pokud nějaké měli.

I když podle encyklopedické definice je blues forma světské lidové hudby severoamerických černochů, cítím v řadě bluesových skladeb jistý duchovní rozměr,

jakousi modlitbu za život.

Nevím, zda je to odkaz otroků z bavlníkových polí nebo ještě starší vzpomínka na svobodný život plynoucí v plné harmonii s přírodou. Možná je to jen nějaká univerzální skrytá energie, která dřímá v každém z nás. Blues, stejně jako i jiná pozitivně laděná hudba, nám může pomoci tuto energii využít pro naplnění našeho života radostí a optimismem.

Je dobré si také uvědomit, že kdyby nebylo blues, nebyli by takoví hudebníci jako Johny Cash, Elvis Presley, Beatles, Michael Jackson a řada dalších.

Protože blues je rozhodně lepší poslouchat, než o něm dlouze polemizovat, půjdu si raději pustit „Wonderful World“ v podání mého oblíbeného Louise Armstronga, abych se nechala znovu přesvědčit o tom, jak je krásně na světě.

Helena Čermáková

Jak do mého života vstoupil Mr. Blues

Únava mě donutila poklesnout na lavičku ve smutném říjnovém odpoledni. Po dlouhém pracovním dni je na čase se zplna hrdla nadechnout a pocítit vlahý vánek podzimu. Park mě vítal svými podzimními krásami. Pohlédla jsem nad sebe, kde se tyčil gigantický javora nechával vítr obírat jeho zbarvené listy. Když jsem zahlédla nebe, donutily mě mé oči na chvíli nevidět než je. Má víčka se klidně položila. Při té soustředěnosti by člověk uslyšel i spadnutí špendlíku na konci ulice, ale to, co se ocitlo za malebný tón v mém ušním bubínku, se nevyrovná zvuku žádnému. Pomalé pasáže mající sílu, jemná harmonická hudba, vrývající se až do morku kostí, hlas saxofonu připomínající svobodu a exotickou barevnost celé skladby. Mé nohy vstaly bez pokynu, Celé tělo, nadšené touto hudbou, bylo rozhodnuto najít autora. Otevřela jsem oči a velmi klidně vykročila vpřed, jako bych se snažila nenarušit dokonalost těch tónů. Když jsem konečně došla k tomu domu, plná nervozity a touhy po poznání, byla jsem jediná, kdo snad zaslechl nějaký zvuk. Hlavní dveře jako by mě samy pouštěly dál, vešla jsem do foyer. Vedla jsem své tělo až k sálu. Oči uhranutě spočinuly na muži tmavé pleti, jehož život se odehrával na pódiu. Jeho saxofon mu dělal prostředníka. Nádhera, pomyslela jsem si... !Slečno, dnešní koncert blues začíná až za dvě hodiny. Přišla jste si koupit lístek?“ Ještě před několika okamžiky bych odešla, ale teď jsem jen dokázala odpovědět: „Ano, prosím.“

Miluše Drozdová

 Blues

Já osobně si pod názvem blues představím muže ve středním věku, který se toulá světem, nemá domov, přátelé ani rodinu, ale jen přírodu a kytaru položenou přes rameno. Takového lehce ošuntělého tuláka, co žije ve vlastním nezkaženém světě a vypráví snad jen sám sobě v oněm bluesových písních, které hrává při západu slunce, sedě na rozehřátém kameni. Jelikož vím, že tento názor je určitě poněkud scestný, rozhodla jsem se tu záhadu slova blues vyřešit. Proto jsem, zkažena vlivem dnešní moderní doby, byla nucena sednout ke zrádnému internetu a něco si o blues načíst. Co mě překvapilo, bylo to, že blues vzniklo v otrocké komuně v USA a je výrazně ovlivněno africkou hudbou. Blues jako slovo přejaté z angličtiny znamená smutný stav depresí. Z blues prý vlastně všechno začalo. Dalo základ momentálnímu jazzu, rock and rollu, country a rocku.

Proto se na něj možná tak trochu pozapomnělo. Nebo je to pouze problém mé generace? Nebo snad mám tak malé ba dokonce žádné informace jen já? Přitom v dnešním hektickém a trochu urychleném světě je deprese a smutek na denním pořádku. A snad je to vážně dobou. Přicházejí stále nové, možná lepší a stylovější věci a tak lidé na to, co dalo všemu ten správný impuls zapomínají.

Vendula Fleischerová

A to je blues

Nebudu předstírat, že zadání práce na téma blues mě neuvedlo do rozpaků. Muziku mám ráda, to mi věřte, nedokážu si dokonce bez ní svůj život představit. Ale co já, člověk narozený do doby těžce „postbluesové“ generace, o téhle stránce hudby vůbec vím? V paměti mi uvízlo snad jen pár úryvků ze školní výuky, kterých je však více než poskromnu. Zvědavost a troška nefalšovaného studu z kulturní neznalosti mě proto nenechaly dlouho chladnou.

Během čtení článků, recenzí a poslechu nejslavnějších představitelů blues to všechno začínám chápat. Dokonce mám pocit, že mi je blues hodně blízké. I obyčejný slovník mi dokáže mnoho říct. Smutná, skleslá nálada, mrzutost a melancholie jsou myslím více než výstižné. Ať chceme, nebo ne, tyto pocity, stavy a někdy i životní osudy jsou stále kolem nás bez ohledu na věk, národnost, či kulturu.

Na první pohled a poslech se proto může zdát, že blues je ušité na míru každému trošku melancholickému člověku. Přesto se nemohu zbavit dojmu, že naše generace, vychována evropskými a americkými popovými idoly, má jen stěží šanci doopravdy poznat i tenhle žánr. A vůbec, má nám blues ještě co říct? Vezmeme-li v úvahu původ a historii toho všeho? Především fakt, že je to hudba spojená s životem amerických otroků, kteří používali melodie blues jako způsob vyrovnání se s těžkými životními osudy a křivdou? I kdybychom se snažili porozumět jejich životu, sotva to pochopíme. Jistě, i dnes své problémy můžeme utopit v líbivé písničce. Já si však myslím, že afroameričané do blues vložili kus své kultury, kus svého srdce. Je to tedy především jejich styl. Jejich hudba. Evropané nejsou s to pochopit a vychutnat si co nejlépe tóny a atmosféru celého blues.

Proto si myslím, že bychom si měli hledat vlastní blues. Blues, co nás vytáhne ze špatného dne. Co nám vymaluje usměv na tváři bez nutnosti kopírovat styl života lidí jiného kontinentu. Ať už to jsou přátelé, oblíbená knížka, hudba, nebo pěstování kaktusů, každý by měl mít své vlastní blues – nějaké světlo v jinak docela ponurém životě. Jsem opravdu ráda, když mohu bez zábran říct, že já jsem svoje blues už našla.

Eva Hrdličková,

A TO JE…

Who I am? Кто я? Kdo jsem?

Blues. Блюз. Blúz.

Fun. Blúz, které baví lidi. Очень интересный.

I´m muzic, I´m dance, I´m life. Jsem hudba, tanec, životní styl!

Má definice zní: „ světská píseň severoamerických černochů,“ ale lidé mě znají po celém světě, fandí mi. I když se překládám jako „mrzutá píseň“ dovedu i toho nejmrzutějšího človíčka přivést alespoň trošičku k pozitivnějším myšlenkám.

Bez mých věrných či trochu vlažnějších stoupenců bych na světě takového uznání nezískalo. Moji zpěváci, hudebníci, učitelé tance, posluchači i tanečníci, ti mě přivedli až sem k vám. Božské blues by bez bluesmanů bezesporu bylo bezcenné (bez bprdele)! A co vy? Určitě jste se se mnou někdy seznámili, tak mě prosím neopouštějte a najděte si mě na place a ZABLÚZUJEM SI.

…A to je blúz, I´m blues, Я блюз!

Barbora Kulilová

Tajemné blues

Starý bar.

Jen co se otevřou dveře, vyvalí se z nich hustý oblak kouře, který se v místnosti stihl za celý večer nashromáždit. Nejdřív je trochu nepříjemný, ale po chvíli už zjistíte, že bez plížících se mráčků z doutníků a vůně tabáku by to nebylo ono. Místnost je jen spoře osvětlená, ale posledním vytrvalcům, sedícím u tmavých dřevěných stolů nebo u zaprášeného baru, stačí světlo na to, aby viděli na dno svých sklenic. Když se vrchní chopí whisky a začne pánům prázdné sklenice plnit, rozlije se vlna štiplavého zápachu alkoholu smíchaného s potem a krví. Kapky, rozbité sklo a třísky na podlaze napovídají, že ani dnešní večer se neobešel bez hospodské rvačky.

Ženy sedí a dřímají přitulené k úlovkům, které se jim podařilo za večer svést. Někteří muži usnuli s hlavou zabořenou v dlaních, jiní si povídají s kamarádem, anebo jen tak sedí, přemýšlí a popíjí. Vládne zde poklidná nálada. Všichni jsou už příliš unavení, aby zpívali nebo tancovali, ale jsou ještě dost opilí na to, že se jim nechce jít zpátky domů.

Klavírista, sedící v rohu místnosti u velkého piana, nespouští ruce z černobílých klapek a snaží se zpříjemnit hostům poslední opojné chvíle večera. Zvukem barevných tonů je protkán celý večer i celá noc. Nálada a únava pianisty se odráží ve stále smutnějších souzvucích, které se tiše linou teď už téměř prázdným sálem. Líné kroky jakoby udávaly rytmus. A když zazní poslední bluesový akord, náhlé ticho se nese do prázdna…

Zuzana Milerová

Blues

Už od svýho narození bydlím s mámou a tátou na severu USA v jedný malý vesnici. Jednou si to kráčím po cestě za barákem a přemýšlím o tom, co se tu poslední dobou dělo.

Ještě nedávno tu všude kolem zuřila občanská válka – někteří se z toho budou ještě dlouho vzpamatovávat – to nebyla žádná sranda. Mě osobně se to teda zas až tak nedotklo, protože já nejsem moc stavěnej na různý štvanice a roztržky, a tak jsem si řek, že se radši schovám někam do ústraní, než to tu všechno skončí, a navíc tím získám i čas přemýšlet o mojí (teď už bývalé) Meredith. Proč to se mnou sakra skončila, když jsme byli tak krásnej pár?

Do toho ty všechny řeči od bílejch „tam nahoře“ – o černošským postavení mezi lidma, o všelijaké nerovnoprávnosti a já nevím, o čem všem ještě. Nemám pořádnou práci a žiju téměř bez prostředků. Co mě sakra v tom životě ještě potká?

Jediná moje radost je kytara po mým tátovi. Když je mi nejhůř, popadnu ji a zkouším se z toho všeho nějak vyhrát. Mám tu i pár kámošů, co hrajou zas na jiný nástroje, a občas to zkoušíme dohromady. Některý ty věci nezní vůbec špatně.

Znám sice jen tři akordy, ale s klukama si dokážem vyhrát i s tím, co máme. Nedávno nás ještě napadl takovej trik, že tu první část zahrajem dvakrát – já pak mám další čas vymyslet jakousi tu pointu pro druhou část.

Jo, jo. Není to špatný si takhle vyhrávat. Třeba z toho nakonec ještě někdy něco bude.

Pospíšilová

…A TO JE BLUES

„Co je to blues?“, honí se mi hlavou a já přemýšlím, kde jenom najít tu nejsprávnější odpověď. A pak mě napadne, proč se nezeptat pomocníka, který, jak se říká, ví všecgno. Zapnu si internet a během sekundy vím, že: „Blues je hudební styl, který vznikl v afro-americké otrocké komunitě v 19. století v USA.“ Bylo to jednodušší, než jsem myslela.

Ale teď, když si čtu nalezenou větu znovu a znovu, napadají mě další otázky. „Proč vůbec něco takového vzniklo a proč se tím vlastně zabývám teď, když žiju o dvě století dál, a proč…?“ Na tyhle otázky mi už nedá odpověď ani ten internet, ale já to chci opravdu vědět a jsem odhodlaná to zjistit.

Zapátrala jsem v hromadě „cédéček“, která jsem doma našla, a na první pohled mě zaujalo jedno s postarším, sympatickým pánem na obalu. Stálo tam: „B. B. King“. Pustila jsem si první písničku a potom… Potom jsem se už jen nechala unášet nejen hudbou, ale i pocity, které ve mně tato hudba vyvolala. Pocit melancholie. Pocit, že přesně vím, o čem ten muž zpívá, a vlastně už to pro mě ani nebyl „ten muž“, ale někdo, o kom vím všechno. Někdo, kdo mi to prozradil svým textem, svou melodií.

„Co je to blues?“Honí se mi hlavou, ale teď už vím, že na tuhle otázku neexituje správná odpověď. Dokáže vyvolat emoce, dokáže je uklidnit, dokáže spojit úplně cizí lidi a dokáže dělat svět krásnějším. A to je blues.

Nikola Puškárová

CO JE TO BLUES?

Blues? Co to vlastně je? Hudba, či životní styl? Já bych řekla, že určitě obojí. Blues je nespoutaná hudba a z toho vychází i životní styl. Když byli zotročení černoši převezeni na plantáže do jižních spojených státu v okolí Mississippi, Mephisu, Tennessee a New Orleansu, tak otroci s sebou přinesli také svojí muziku. Díky své hudbě byli na chvíli volní a nespoutaný. Zakázat hudbu a nějakou malou zábavu ,,novodobým otrokům“ jejich pánové nemohli.

Blues zahrál také roli v 2.světové válce, sice se válčilo, ale když pro mnoho lidí nemělo smysl nic, tak to byla už jen hudba a tanec. Mnoho vojáků a mladých slečen se tenkrát seznámilo v barech, kde hrál ,,hříšný“ blues. Lidé alespoň na chvíli byli šťastni, zapomněli na válku, na starosti, prostě se mohli na krátkou chvíli pobavit.

Po válce se tento styl hudby stal základem pro všechny styly hudby. Blues zažil proměnu z lidové hudby těch nejchudších lidí a dnes se zněj stal široce rozšířený a respektovaný žánr hudby. Tak už víte, co je to blues? Nechtěly by jste také zažít tu volnost a nespoutanost při jeho poslechu? Nebo zajít na nějaký koncert do kavárny? Stylově se přitom obléci a vrátit se do starých časů? Připomenout si dávnou dobu? Co myslíte? Já vám to vřele doporučuji.

Irena Skokanová

Potkal jsem blues…

Hudba jako taková znamená dívat se na svět jinýma očima, být kýmkoli chceme, podat pomocnou ruku, převést přes přechod nevidomého, přivolat déšť v největším suchu, jít proti proudu a milovat. Milovat celým srdcem, jako by každý den mohl být tím posledním. Jmenuji se Jeremy, bydlím v Chicagu a mým světlem na konci tunelu se stalo blues.

Nebýval jsem typický mladík, který se zamiluje do každé dívky, která se na něj usměje. Já se zamiloval pouze do jedné a na celý život. Mou dívkou bylo blues. Okouzlilo mě svým šarmem, tím, jak si na nic nehraje, jak se netlačí dopředu a hlavně, že nedělá rozdíly.

Tenhle žánr začínal jako černošská hudba a stále je to její výsada. Avšak i přesto se nezachovalo sobecky a dalo šanci i bílým občanům. Jakoby říkalo: „Nezáleží, odkud jsi, kolik máš v kapse peněz, jaké jsi barvy pleti či co jsi v minulosti udělal. Záleží pouze na tom, jak mě miluješ.“

Když jsem začínal jako mladík hrávat se svou kapelou po barech, byl jsem naprosto unešený. Přicházelo tam tolik lidí a žádný z nich nás nikdy předtím neslyšel hrát. Věděli pouze, že hrajeme blues, a přesto přišli! Nechali doma veškeré předsudky ohledně mladých, začínajících kapel a přišli nás podpořit. Týden co týden jsme vystupovali na jiných místech, občas i v jiných městech a stejně tak, jako se tváře diváků koncert od koncertu měnily, tak i naše podvědomé chápání blues se měnilo. Ze začátku to bylo jen něco, co milujeme a co nás činí šťastnými. Ale postupem času jsme právě my byli ti, kteří ostatním lidem přivolávají úsměv na tváři, ti, díky kterým se blues dostalo do dalších stovek lidských srdcí.

Právě je mi 67 let. Přesně před rokem jsem měl svůj poslední koncert. Přišly davy lidí, před vchodem se ve velkém obchodovalo s lístky a já byl tím nejšťastnějším člověkem na Zemi. Věděl jsem, že mi zbývá maximálně něco kolem roku života kvůli nepříjemné chorobě, ale byl jsem odhodlán se s pódiem náležitě rozloučit. Lidé, moji přátelé, byli dokonalí, mělo to takové emoce, jaké jsem si do té doby neuměl ani představit. Lidé se mě stále ptají, zda nelituji, že jsem se nikdy neoženil, že jsem odevzdal své srdce pouze blues. Ne, nelituji. Celý můj život po boku blues měl takový náboj a já si nedokázal představit, že bych mohl být šťastnější. Že bych někdy mohl žít jinak.

Já vím, že jsou mnohem zajímavější příběhy, mnohem pozoruhodnější lidské osudy, než ten můj. Já vám chtěl pouze a jen přiblížit, jak moc lidské srdce může milovat něco tak nadpozemsky krásného, a přitom tak prostého, jako je hudba. Nezáleží na tom, jaký žánr posloucháte, ani co přesně pro vás hudba znamená. To podstatné je, aby vás naplňovala, aby vám přinášela přesně to, co od ní očekáváte. A věřte mi, to ona umí. Ať už jste jakýkoli typ člověka, chudý, bohatý, mladý, starý, modrooký, hnědooký, zlý, hodný… Jednoduše každý si v hudbě může najít své místečko. Je jako duha, která vám po dešti spraví náladu, a jako sůl, která vám doplní vaše životy. Proto každému z vás přeji, abyste si, tak jako já, našli své místo v životě, místo v hudbě.

Prosím, pozor.

Přepychová pýcha plná půvabné poezie pouze pro pohodové people, pídících se po prastarých počátcích pikantního posthudebního požitku. Pravda, plno peněz peněženek potřeba, přesto prvně přijďte pohromadě pod plné podium posedět, poslechnout partu políbených pomyslnou paní Múzou.

Psala: Hana Štolcová, 3.D

Promračené pondělní počasí podvečeru: 4.10.2010